Podzim bývá časem zářivých a průsvitnou mlžkou zahalených dnů, která přetváří kraj do zasnění. Chladná rána střídá teplý den. Je příjemné posedět na zápraží, mhouřit oči do časů, které už odezněly, ale vrací se vzdáleným odleskem a ozvěnou dávno zaprášených vzpomínek. Pavoučci poutníčci křižují prostor na stříbrných vláknech, vydávají se do krajů neznámých a netušených. Je čas malířů, kteří se usadí i se svým náčiním na vyhlédnuté místo, barvami a štětci zaznamenávají na plátno lesy a stráně, domky horalů, květy pozdního léta, seschlou trávu ve které rád lenoší zajíc, studánku kde chodí pít srny a laně, sukovité větve prastarých buků a štíhlé jedle ostříbřené jehličím. Podzim je také časem básníků, když za temných nocí jiskří na obloze závěje hvězd, za jasných se modravými pláněmi kutálí jako stříbrná mince Měsíc v úplňku. Zima už nahlíží mezírkou sukovitých větví staletých buků kudy se vetřít do údolí. Vrány s vrzavým krákáním přelétají na střapatých křídlech údolí. Čas sotva znatelně míjí další milník a jen co za sebou zavře dveře podzimu už otevírá jiné pro další roční dobu.
Augustin Skýpala – verše ze sbírky Podzim s Diogenem.
Byl tenkrát podzim
když Diogenes na rtech plno jehličí
byl tolik unaven že jedl ze země
pil z důlku nepozvedaje hlavu
Sluší se poslouchat vladaře Diogene?
Chceš-li mne dostat do vězení neodpovím
Nechceš-li pohleď na rolníka
Vůz jede pouze je-li vůl vpředu ne vzaduKdo nemá ani na vola
musí se sám zapřáhnout k oji
Ptali se Diogena proč válčí s dobou
proč jde proti prouduPo proudu se obracím jen při močení
jinak si nemohu být jist
nezdvihne-li se až k samým ústům vlna
Božena Klímová – Podzimková
Blednou fotografie
Též duhové barvy vzpomínek
Urychluje se čas Nabízí pondělí ∼ neděli
Zbytek dnů kamsi záhadně mizí
Místo zmoudření nakupenými lety
Jen prostořeký zástup otázek
Řadí se Do front Ty pochybnosti
Všeho druhuJe dobře nevědět…
Myslí si ve mně podzimková
duše co tajně
tajně
tajně
pěstuje
hýčká
slůvko AČKOLIV ∼zatím co neteř v telefonu
přesvědčivě říká:
V příštím životě chci být vlaštovkou…
a zve mne
k společnému letuna Jih…
Eva Kotarbová – Marné levitace
Listění
Vteřina ticha
i ptáci zmlkliles přestal dýchat
snad v posvátné hrůze
šeď buků náhle bodavá
pronikla do očíProč nyní
nečekané listění
a najednou všechny stromy
Nedozvíš se
Zebou rty i naše myšlenky
/to že nejsou spolu/
škrtící nedotýkání v úzkostné dlani
Ve kterém úsměvu se najdeme?
Náhoda někdy přichází
a nedozvíš se kdy
Podzim v kresbách Vladimíra Bartoška.
Text a foto © Richard Sobotka
Poezie © Augustin Skýpala, Boženea Klímová, Eva Kotarbová
Kresby © Vladimír Bartošek