Knihovnické svátkování- Rožnovská knihovna opět v provozu.

Také knihovna může mít svůj svátek. Je to instituce veřejnosti přístupná, lidem prospěšná a také vzdělávací, takže proč ne?

Rožnovská veřejná knihovna měla svůj svátek v neděli 15. října roku 2023 odpoledne.

O tom čase už měla za sebou více než 150 let nepřetržitého provozu a po řadě různých míst měla to své definitivní ve vile v Bezručově ulici, která se dočkala generální rekonstrukce.

Sláva to byla převeliká. Slavnostní projevy, stříhání pásky, a stovky a stovky prvých čtenářů, zvědavých na svou novou knihovnu. Těch rožnovská knihovna v roce 2022 evidovala 2 762, a poskytla jim 81 662 výpůjček. Knihovnu v uvedeném roce navštívilo 36 814 osob a 13 220 z nich využilo moderní výpočetní techniku internet. V roce 2022 to bylo také 174 kulturních a 97 vzdělávacích akcí, které navštívilo 6 932 hostů.

Těch cifer je samozřejmě mnohem mnohem víc, kromě statistiky vypovídají také o tom, jak mají lidé svou knihovnu rádi a jak ji ke svému životu potřebují.

Onoho 15. října 2023 se stalo snění o pěkné knihovně skutkem. Mnoho lidí se o to zasloužilo a budiž jim za to vzdán patřičný dík.

Tak jako má každá knížka svůj příběh, tak i každá knihovna.

Jednoho podzimního večera se za okny městské knihovny černala noc, jak to o tom čase bývá.

Poslední čtenář toho dne zabalil nově vypůjčené knížky do nepromokavé brašny, ohrnul límec a ještě roztáhl do té nepohody deštník.

Pak už jsme do pozdní zavírací hodiny s paní knihovnici ještě čekali, jestli snad ještě nějaký opozdilý čtenář přece nevstoupí. Jen malá lampa svítila nažloutlým okem. Studený déšť promísený sněhovými vločkami máčel okenní tabulky a měkce po nich ťapal. Seděli jsme a mlčením jsme si vyprávěli.

Najednou jako by se ozvalo tiché šelestění, pak do toho našeho bezeslovného hovoru vstoupily tiché hlasy knížek, uložených v policích podle knihovního řádu abecedně a také tématicky. A přidávaly se k nim hlasy postav z příběhů, vepsaných do jednotlivých listů. Další a další, hlasy vážné i veselé, některé dokonce chichotavé, ale i smutné, tak jak byly i jednotlivé příběhy.

Pak přece vešla do knihovny ještě jedna čtenářka. Voněla sněhovou plískanicí tam zvenčí. Vracela přečtenou knihu a na otázku, jaká je, vytřela z očí směs dešťové vody, sněhových vloček, možná i slz a odpověděla, že moc krásná.

Podvečerní sedánka v knihovně skončila.

Také jsme odcházeli.

Za uzavřenými dveřmi zůstaly tisíce knih.

Písmenožrouti, slovožrouti, listožrouti a knihožrouti

Snadno se řekne – dělat knihovnici. Každý ji má v úctě a vážnosti, protože se pořád pohybuje mezi regály zaplněnými knihami od země málem až po strop. A co všecko je v těch knížkách napsané! Krásné příběhy o lásce, při jejichž četbě vytryskne dojaté čtenářce slza z oka, knížky plné dobrodružství a odvahy, příběhy o přátelství a kamarádství, také o poznávání světa a vesmíru, zkrátka všeho co nás obklopuje.

Ale je to také odpovědnost za každou z těch tisíce knížek, aby nebyla poškozená, ale dobře zabalená a hezky vypadala a aby byla uložena na svém místě. A když se pak některý čtenář nebo čtenářka paní knihovnice zeptá na tu či onu knížku, může třeba po paměti sáhnout do regálu – ano, je to ona – a předat ji čekajícímu čtenáři.

Jednoho dne paní knihovnice jednu takovou knížku namátkou otevřela a vzápětí polekaně vykřikla. V některých slovech chyběla jednotlivá písmena, jinde celá slova, i listy. Dokonce objevila i poškozenou knihu, kterou jakoby jakýsi neurvalec až na kost ohryzal.

Nemohlo být jinak, než že se do knihovny vloudili písmenožrouti, slovožrouti, listožrouti a knihožrouti.

Nikdo je nikdy pro jejich nepatrnost neviděl na vlastní oči, ale výsledek jejich činnosti se nedal přehlédnout.

Písmenožrouti měli zálibu v jednotlivých písmenech. Některá jim chutnala víc, jiná méně. Třeba z nějakého slova zmizelo písmeno „n“, pak namísto slova „pondělí“ bylo najednou slovo „podělí“.

Písmenožroutům se vždy v patách plížili slovožrouti. Bylo jim fuk, že po vyjedení některého slova se význam věty docela zkomolí.

A což teprve listožrouti? Třeba v cestopisném příběhu se čtenář opájel krásami písečných dun na Sahaře a vzápětí se kvůli chybějícím listům prodíral amazonským pralesem, nebo se brodil sněhem a v mrazu na nejvyšší horu světa Mount Everest.

Největší pohromou jsou ovšem knihožrouti. Z jedné knížky prý zůstaly jen ošmatané desky a z jiné jen hřbet.

Co se paní knihovnice natrápila, co s tím. Nepomáhalo vystříkat celou knihovnu desinfekcí. Ani klást pod regály a do zákoutí pasti, jaké se dávají na chytání myší. Nepomohlo rozvěsit mucholapky, které spolehlivě lapají mouchy a jiný polétavý hmyz. Nepomohlo důkladně větrat, hovořit hodně nahlas, nebo naopak nevypustit z úst ani písmenko, natož slůvko.

Jednoho časného rána, jak už paní knihovnice nevěděla co s tou pohromou, ani dospat nemohla, takže jednoho rána přišla do knihovny velmi časně. Celá nešťastná se postavila mezi regály plné knih, slzu v jednom a pak i v druhém oku. Potom si řekla: Nevzdám se, já vám ukážu, darebáci! Dala ruce v bok, dokonce i dupla a křikla: „Hadrybadry darebáci, když nemáte nic na práci, ať jste odtud pryč!“

Ani nevěděla, odkud zaklínadlo zná. Ale jisté je, že také každá paní knihovnice umí i trochu čarovat. Inu jako každý, kdo se zalíbením přečte spousty knih, pak mu něco z té myriády myšlenek uvízne v paměti.

„Hadrybadry hned ať ten, kdo je cizí letí ven!“

Trochu jakoby fouklo. Jen takový lehounký vánek se protáhl škvírou nedovřených dveří. Možná i lehounké hvízdnutí se ozvalo, ťapání kroků, poplašený šepot a jakési šmaťhání. A netrvalo to ani příliš dlouho.

Najednou proniklo do knihovny mezi regály plné knih trochu víc světla.

Tou dobou už před dveřmi knihovny přešlapovali nedočkaví čtenáři. Byl čas otevřít jim dveře.

Od té doby se písmenožrouti, slovožrouti, listožrouti a knihožrouti knihovně zdaleka vyhýbali.

Návštěvníci knihovny si vybírali z tisíců knížek ty své oblíbené. A při tom se také rozhlíželi. Za pultem usměvavá paní knihovnice.

Jak je v knihovně krásně a jak tam je milo.

Jen za sebou s paní knihovnicí zavřeli dveře knihovny, znovu se ozval zvláštní šum, sluchem sotva postižitelný.

To knížky, zase si vyprávěly.

Byly to příběhy o lásce a věrnosti, o statečnosti o dalekých cestách. Také o návratech do toho jediného místa, kam se pokaždé vracíme, totiž domů. Koráby s bílými plachtami vyplouvaly na široširý oceán, doprovázeny hejny delfínů a létajících ryb. Vítr hladí doširoka rozprostřená křídla kormoránů. Daleko v Himálaji sněžný levhart Irbis trpělivě číhá na svou kořist. A zatím v království našich hor a lesů se paství jelen se zlatými parohy. A v chýši princezna čeká, až Děd Vševěd zadřímá, aby mohla vytrhnout jeden ze zlatých vlasů a poznat svůj osud.

Kolik tajemství je skryto za zdmi knihovny? Kolik v každé z těch tisíců knížek, které trpělivě čekají, až někdo otevře jejich stránky a začte se do jejich příběhů?

Je to nikdy nekončící příběh lidské fantazie.