Hospic Strom života pracuje ve Zlínském, Olomouckém a Moravskoslezském kraji.
Služby zajišťuje v kteroukoli dobu, svátky, soboty, neděle – nepřetržitě.
Služba je poskytovaná dospělým pacientům i dětem. Jedná se o komplexní službu, která poskytuje pomoc také blízkým, odlehčovací i psychosociální pomoc. Vše v domácím prostředí ve spolupráci s celou rodinou. Aktuálně se pohybuje denní pomoc 92 pacientům. Hospic započal svou činnost v roce 2015. Přes skromné počátky ušel veliký kus cesty, od několika pracovníků až po dnešních cca 120.
V jednotlivých krajích jsou vybudované ambulance. Strom života je charakterizován odbornosti, přívětivosti a obětavosti pracovníků.
V případě potřeby se neváhejte na Strom života obrátit. Jsme tady pro Vás i blízké.
Olga Lounová, Onkologické oddělení Nový Jičín, září 2023.
Janička a Martin
Když jsem počátkem června poprvé navštívila v rámci psychoterapeutické podpory našeho mladého pacienta Martina,
Netušila jsem ani já, ani on, jak důležité okamžiky jeho života spolu prožijeme, byť jen 14 dní.
Martin 45 let, byl propuštěn domů z nemocnice s tím, že mu zbývá několik týdnů života. Málokdy se setkáte s člověkem, který svoji prognózu přijme s tak neobyčejnou pokorou, s jakou ji přijal on.
Nechtělo se mu odejít, ale jak sám říkal, osud nepřemůžete. Začali jsme si povídat o tom, co by ještě chtěl v čase, který mu zbývá prožít v klidu a doma se svoji přítelkyní Janičkou. Potom mi svěřil, že na 7. 7. 2017 naplánovali malou svatbu a že se jí chtěl dožít.
Protože jsem věděla, že jeho stav se rychle zhoršuje, řekla jsem mu, že v té době už na svatbu nebude mít sílu a ať s přítelkyní zváží dřívější termín, pokud si svatbu chtějí užít podle svých představ.
Byl vděčný za to, že jsem s ním hovořila jak já, tak mí kolegové z týmu mobilního hospice otevřeně. Říkal, že je to pro něho ohromné ulehčení oproti nemocnici, kde všichni mluvili v náznacích, jako by ho nechtěli zranit.., ale z nich cítil, že ví…
Požádal mě o to, abych pravý stav věcí – tedy to, že jeho čas je už velmi krátký sdělila tatínkovi, se kterým bydlel ve společném domě, a příležitostně to také zmínila jeho bratrovi. Šla jsem za tatínkem ihned, zaklepala jsem na dveře v druhé části domečku, představila se a požádala ho, zda by si na mě neudělal chvíli čas. Je smutné sdělovat rodiči, že jeho syn, i když dospělý, umírá.
S Martinem jsme se setkali asi třikrát a byla to pro mne nezapomenutelná setkání. Mluvili jsme o tom, co je v životě důležité, jak rád by začal žít nový život s Janičkou, a co vše by ještě rád stihl a ví, že už to nestihne. Když jsem přijela ve čtvrtek v podvečer, týden po přijetí do našeho mobilního hospice, bylo mi na první pohled jasné, že Martinův čas se naplnil. Protože mě Martin od počátku prosil o to, abych s ním mluvila otevřeně a nic neskrývala.
Řekla jsem mu, že podle mých zkušeností mu zbývá jen pár hodin nebo dní. Řekl jen: „Tak už…“ Zeptala jsem se ho, jestli je pro něj ještě stále důležité jeho poslední přání, které mi před pár dny sdělil, a to oženit se s Janičkou. Otevřel oči, které měl už únavou většinou zavřené a s úsměvem na tváři řekl: „ ANO.“ Šla jsem na zahradu za jeho přítelkyní Janou a zeptala se jí, co na to říká.
Těšila se na ten okamžik stejně jako Martin, ale měla trošku pochybnosti, zda je takového kroku Martin ještě schopen…
A pak se roztočil dvouhodinový kolotoč. Sehnat paní starostku… je na pohřbu…, už tam není… odešla ke včelínu.., kde je včelín? Někde v lese.. Hodinová rallye po přilehlých kopcích a loukách. Hurá, našla jsem paní starostku. Zadruhé: sehnat matrikářku. Z města. Místní obec nemá svou… Zjistit kde bydlí.., zajet k ní, vysvětlit ji naléhavost a výjimečnost situace, nechat ji převléct z pyžama.., odvézt na úřad… přivézt na místo obřadu. Sehnat fotografa. Za prstýnky posloužilo luční kvítí, které se dá splést. Sehnat svědky… zaměstnance hospice…, pomoci uvázat svatebnímu otci kravatu…, obleknout ženicha do oblíbené košile. A pak – za zvuku písní Jarka Nohavici se mohlo začít…
Pár milých vět paní starostky. A už je tady otázka: Berete si zde přítomnou snoubenku dobrovolně? Martin zvedá hlavu, narovnává celé tělo, aby tomu okamžiku dodal na důstojnosti, podívá se na Janu a hlasitě řekne ANO… Stejně tak nevěsta… Prstýnky… polibek… A Jarek Nohavica zpívá dál, jako by se nic nestalo.
Otevíráme nealko šampaňské a povídáme si…
Loučíme se. Se všemi. Martin dostává od zdravotníků svoji večerní analgetickou injekci a s úsměvem na tváři usíná po boku teď už své milované manželky Jany.
Následující ráno v pátek, přijíždí náš zdravotník Lukáš s ranní infuzí. Já přijíždím po desáté hodině s krabici domácích svatebních koláčků, ukážu je ženichovi s poznámkou, že bez nich by to nebyla pořádná svatba. Pouštím Jarka Nohavicu a odcházím s manželkou vařit čaj a kávu. Tatínek sedí u Martina…
Martin začíná těžce dýchat. Jsme u něj všichni. Janička mu šeptá do ucha to, co mu ještě potřebuje říct. Od nás ví, že sluch je poslední smysl, který odchází… Je o dlouhých nebo krátkých 20 minut?… A Martin odchází na druhý břeh… Snad šťastný, že si stihl splnit svůj poslední velký sen…
Určitě jich tady nechal ještě spoustu nesplněných.
Sedíme na posteli již kolem nedýchajícího Martina … tatínek i Jana pláčou, ale po chvíli přichází úleva ve smutku, že Martinovi skončilo utrpení způsobené nemocí … a hlavně velký vděk za to, že Martin mohl poslední týdny strávit doma ve své posteli, na místě které měl tolik rád a hlavně mezi těmi, které měl tolik rád a oni měli rádi jeho…
DOMA…
Pátek za 14 dní… Scházíme se u Martina na terase, jen nejbližší rodina a pár přátel. Vykopáváme na zahradě díru, v místě, kde je nádherný výhled a do ní postupně všichni vsypáváme popel z Martinovy urny… poté dovnitř vkládáme strom Gingo-biloba. A to vše za doprovodu Nohavicových písní. Nejbližší vkládají ke kořenům vzpomínky na Martina… děti obrázky, autíčko… zasypáváme kořeny, které porostou i z Martina hlínou. Posedáváme kolem stromu do trávy. Začíná vzpomínání na Martina… jak s bráchou řádili, když byli malí… jak dováděl se synovcem… jak kreslil vzkazy na skicák s Ondrou… jak cestovali … a co ještě plánovali. Celé odpoledne, plné láskyplných vzpomínek, vděčnosti a pokory…
Protože se rodíme a žijeme a umíráme a každý z nás má jen určitý vyměřený čas – je jen na nás, jak ho využijeme.
Díky, že jsem mohla jít na malou chvíli vedle vás na Vaší poslední cestě.
Naučila jsem se mnohému.
Strom života – Mobilní hospic.
Moc děkujeme za krásná slova, která nám posíláte, díky kterým jsme schopni na chvíli se zastavit a podívat se na to co děláme a kdo jsme Vašima očima…
Bylo nám dovoleno jeden takový dopis sdílet s Vámi a nejedno oko nezůstalo suché…
Děkujeme.
Vedení Fulneku ve Stromu života.
Poděkování andělům Stromu života.
Dobrý den, chtěl bych Vám touto cestou poděkovat za Vaši hospicovou péči o mou manželku Hanu (40), bytem X.
Bohužel, dne 30. 6. 2020 ráno moje milovaná manželka Hana po dlouhé onkologické nemoci zemřela…
Dne 7. 7. 2020 jsme se s mou manželkou, maminkou dětí, dcerou, sestrou, babičkou, rozloučili…
Když se vrátím v čase, po vyčerpání veškeré možné onkologické léčby jsme byli lékařkou odkázáni již pouze na tzv. paliativní – hospicovou péči. A doporučila mi kontaktovat právě Vás, mobilní hospic Strom života. Z počátku jsem váhal, vychází to z mé povahy i z určitých předsudků a neznalosti, co vlastně hospicová péče znamená. Postupem neúprosného času jsem se pomalu a jistě seznamoval s krutou pravdou, že ztrácím svou milovanou manželku, maminku mých dětí. Vycházel jsem ze slov a sdělení různých lékařů, které jsme měli možnost potkat v nemocnici a kteří se mnou „ztratili“ pár okamžiků a v lepším případě pár minut.
Myslím, že ještě ne příliš pozdě jsem se rozhodl Vás kontaktovat s prosbou o hospicovou pomoc… Od začátku jsem věděl, že chci, aby manželka byla pořád s námi doma, v rodinném kruhu až do konce… Vlastně jsem ji alespoň touto péčí chtěl za vše poděkovat, za děti… za vše. A když nad tím tak přemýšlím, bylo to jedno z mých nejdůležitějších a správných rozhodnutí v životě. Celá péče o manželku nabyla s Vámi úplně jiných rozměrů a vím, že bez Vás bych to nikdy nezvládl. Nechápu, že jsem do té doby neměl ponětí, co pro lidi v nouzi vykonáváte… co je hospicová péče. Ale vlastně vím, že když je člověk relativně zdravý a nemá v rodině nikoho vážně nemocného, neuvědomuje si, co může nastat, o tuto problematiku se nezajímá, nezajímá ho, co člověk prožívá v posledních fázích života, co potřebuje… a někdo si ani života a zdraví neváží… bere to jako samozřejmost.
Já tedy po zkušenostech s Vámi vím jedno, jsem Vám doživotně zavázán, co jste pro mou manželku a i pro mé děti, pro mne, v poslední fázi života manželky udělali.
Dosud jsem psal v množném čísle, obecně, já bych ale zvlášť poděkoval, zdravotní setře, slečně Kutějové, která za námi pravidelně dojížděla a byla neustále na telefonu. Já jsem již po všem prožitém z poslední doby přesvědčen, že vše do sebe ne náhodou zapadá… že někdo třeba tam nahoře řídí, co se má stát a jak to bude… Proto beru, že právě sl. Kutějová se stala doslova naším andělem. Nedá se slovem vyjádřit, jak byla v každé chvíli profesionální a obětavá co se týče samotné zdravotní péče o manželku. Ale co mne doslova dostalo a i nyní při psaní tohoto textu mne to dojímá, do péče maximálně zapojovala srdíčko…. Poznal jsem, že nám ji snad někdo opravdu poslal z nebe, promiňte mi to, ale jinak se to nedá popsat. Je to skvělá profesionálka, co se týče zdravotní péče a mladá žena s velkým srdcem… Moc ji tímto ještě jednou za vše děkuji, protože si opravdu myslím, že do péče dávala hodně navíc. To jak přišla provést poslední službu mé již mrtvé manželce, jak ji vzdala úctu… a po smrti nás ještě jednou navštívila, zeptala se nás s dětmi, jestli něco nepotřebujeme a zavzpomínala na mou manželku…, z celého srdce děkuji.
Nemohu ani opomenout a zmínit paní Šnerchovou (doufám, že jsem nespletl příjmení), která zavčasu navázala kontakt s mými nezletilými dětmi (děti si ji již při prvním kontaktu velmi oblíbily.), obětavě za mne zařídila s kolegyní nezbytné administrativní žádosti na Úřad práce (příspěvek na péči) žádost o příspěvek na nadační fond Dobří andělé, obětavě a rychle sháněla invalidní vozík pro manželku a podporovala nás i po telefonu. Také Ji moc děkuji.
Vážení Andělé Stromu života, na závěr Vám chci ještě jednou poděkovat, jsem Vám zavázán, a jakmile mi to trochu finanční situace dovolí, jsem rozhodnut přispívat Vám na Vaši neuvěřitelnou péči pro lidi, kteří to nejvíce potřebují.
S úctou a velkým poděkováním
Petr, milující manžel Hany a otec dvou dětí Aničky a Adámka.
Text a foto archiv Ladislav Blahuta.