Výskyt chorob na starém prastarém Valašsku a čím se léčívaly, sledoval a zaznamenával kronikář Alois Bělunek (1911-1971) ze Solanca pod Soláněm. Vyprávění starých pamětníků mu nechalo nahlédnout do domácího léčitelství na Valašsku v rozmezí jednoho sta let od druhé poloviny 19. století až do první poloviny 20. století.
Kronikář Lojza Bělunek ze Solanca pod Soláněm.
Čím se horalé při nemoci léčili? Všeličím, jen aby nemuseli volat doktora, ten stál peníze a těch nebylo. K lékařům stejně mnoho důvěry neměli a stálo to peníze, kterých nikdy nebylo. Lékař byl často tím posledním, ke kterému se o radu ohledně nemoci obraceli. Vždyť domácí léčení také pomáhalo a nestálo nic. K domácímu léčení patřilo okuřování, napařování, zeliny (léčivé rostliny), různá sádla – masáže. V těžkých případech se přikračovalo k pověrám a čarám, které málokdy byly účinné a většinou končily průpovídkou: „Jděte pro panáčka, nebude tento již zeleného trávníku šlapati.“
„Domácí lékárna“ kronikáře Lojzy Bělunka je poměrně rozsáhlá, nahlédněme alespoň do několika zajímavých „vychytávek“.
Májová rosa používala se ke koupeli neduživých novorozeňat. Rosa se sbírala časně ráno tak, že se na mokrou trávu položila čistá plena, a když byla nasáklá rosou, vykroutila se do připravené nádoby. Takto se nasbíralo 8–10 litrů rosy. Nasbíraná rosa se pouze ohřála, ale nevařila se. V této lázni se dítě vykoupalo několikráte.
Čaj ze suchých makovic dávala matka dítěti, aby tvrdě a dlouho spalo, když matka chtěla jít na přástku nebo na muziku a dítě neměl kdo opatrovat.
Suchoty (tuberkulóza). Podle obrácených chloupků na těle u dítěte i mladých lidí je možné rozpoznat, má-li suchoty nebo ne. Když u prohlížené osoby rostou chloupky po těle, hlavně na zádech, opačným směrem – zdola nahoru, od nohou k hlavě – má určitě souchotiny.
Souchotiny se léčí takto: Zabil se pes, do čerstvě stažené kůže se nemocný zabalil. Syrová kůže, ještě teplá se nemocnému ovinula kolem těla a to vnitřkem dovnitř, aby tělo bylo spojeno s pozůstatky sádla na kůži. Kůže na těle – prsou – se převinovala ještě kusem látky. V tomto zábalu zůstane nemocný několik dnů. Je zřejmé, že kůže později silně zapáchala, ale co by člověk pro zdraví neudělal. Zábal do psí kůže se dle možnosti opakoval, když se sehnal další pes na zabití.
Nemocný také užíval jídla i čaje, do kterých se dávalo jen psí sádlo – zvané psina.
Spalničky se léčily kořalkou a nahříváním v peci. Nemocnému se dalo vypít 1 deci až čtvrt litru (dle stáří a síly nemocného) kořalky, do které se dalo rozpustit více cukru nebo med. Dávka se mohla i opakovat. Nemocný musel ležet zabalený a potit se, aby osypky vyrazily na povrch. Pak bylo dobře.
Pocení nemocného se mohlo urychlit tak, že domácí mírně vytopili pec na pečení chleba, ometlem vyčistili, aby tam nezůstala ani jiskřička žhavého popela. Nemocný, když se napil slazené kořalky, zabalil se i do ovčího kožichu a vsunul se do pece tak, aby měl hlavu venku a dobře se mu dýchalo. Za nepřetržitého dozoru byl takto ponechán 1 – 2 hodiny. Nemocný pláče, slábne, potí se. Je to dobrý lék a chorý něco vydržet musí.
Kapky proti různým nemocem, také jen na chuť. Hodně se používaly Hoffmanské a Melisové kapky. Menší děti a lidé v nemoci je užívali nakapané na cukr. Zdraví je pili jako slivovici. Kapky byly k dostání v lékárnách, v drogeriích a v každém hostinci v žádaném množství. Ženy je hodně pily při muzikách.
Když bolel žaludek, užívaly se Rožnovské kapky, které se dostaly koupit jen v rožnovské lékárně „U Matky Boží“, kde je vyráběl lékárník Ph. Mr. Ot. Arnošt. Výroba kapek byla jeho tajemstvím. Rožnovské žaludeční kapky byly známé i po širokém okolí na Moravském Slovácku, Hané, na Ostravsku i Slovensku.
Moření v břiše. Gořalka s pepřem se užívala, když začalo mořiti v břiše. Když při bolesti nebyly žádné jiné kapky po ruce, kořalka určitě byla. Nejlépe posloužila silnější režná. Do půlečky gořalky se dalo na špičku nože mletého pepřu, rozmíchat a razem se vypilo, aby pepř neusedl na dně. Když bolest nepřestala, mohlo se opakovat.
Revmatické bolesti, opuchliny, zmoženiny, dření v rukou a v nohou. Nemoc se léčila v mraveništi a to tak, že bolavá místa vložil nemocný do hnízda mravenců – do mraveniště. Mravenci bolavé místo štípali a kyselinou mravenčí okysličovali. Tento způsob léčení byl obtížný a také nepraktický, protože mravenci se rozlézali po celém těle nemocného.
Léčení kyselinou mravenčí. Kyselinu mravenčí si lze opatřit tak, že do čistě umyté láhve od vína apod. se dalo trošku cukru krystalového, nebo 4 – 6 kostek cukru, a malinko zalilo vodou. Po rozpuštění cukru se sklenkou naklánělo a točilo tak, aby se cukrová šťáva uvnitř sklenice roztekla po stěnách. Otevřená láhev se vloží do mraveniště. Mravenci během několika hodin nalezou ve velkém množství do lahve, čím je jich více, tím lépe. Láhev se vezme, zazátkuje. Doma se do lahve naleje denaturovaný líh, láhev se zazátkuje a několik dnů ponechá na slunku, neb v mírném teple. Pozor na oheň! Za 6-10 i více dnů se obsah lahve přecedí přes plátno. Získanou kyselinou mravenčí natírají se bolestivá místa. Používá se jen k masáži u revmatické bolesti, opuchlinách, zmoženinách, dření v rukou a v nohou. (Ne pro vnitřní užívání – jed!)
Březová voda – sok (šťáva). Březovou vodu lze získat časně z jara, když pukají (raší) břízy. U starších stromů břízy asi 40 cm nad zemí vyvrtá se do kmene díra. Vloží se do ní trubička, pod ni se připraví nádoba, do které míza z břízy odkapává. Díra se navrtává trochu od středu, aby se nepoškodila duše – střed stromu. Březová voda užívá se pro růst vlasů, myje se v ní pleť proti pihám a vyrážkám. Oslazená cukrem se pije jako lahodný – zdravý nápoj. Vařit se nedává. Díra ve stromu se dřevěným klínem zatěsní a strom bez ujmy roste dál.
Zlatenka (žloutenka). Zlatenku dostal ten, kdo se často vzhlížel v zrcadle. K léčení kromě zelinových (bylinných) čajů z různých (jen některých druhů), používaly se také vaječné skořápky vymáčené do hněda.
Zdravé zuby. Uchoval si je ten, a také jej nebolely, kdo jedl chleba, ve kterém byly vyhryzeny díry od myší. Kdo takový chleba nechtěl jísti, protože se mu protivil, tak mu jej bez jeho vědomí druhá osoba nadrobila do mléka nebo do polévky.
Ječné zrno. Na ječné zrno se dávaly mléčné obklady, neb se natřelo smetanou, přikládal se tvaroh, okuřovalo se. Nejlépe pomohlo, když někdo cizí znenadání postiženému plivnul do oka – když se netrefil, plivnutí nepomáhalo.
Opuchliny a pohmožděniny. Kromě jiného způsobu léčení se na opuchliny a pohmožděniny dávaly obklady navlhčené v moči.
Zastavení krve. Aby krev z rány vzniklé od pořezání neb porubání netekla, přikládala se na ránu čistá pavučina. Nedávala se pavučina ze stěn domů neb jiných přístřešků, ale hledala se na loukách a lesních podrostech. Z přístřešků se dávala, jen když tam byla pavučina nová – naprosto čistá.
Uřknutí. Když někdo jedl a druhý se na něj díval – plázil – tak jej uřknul. Uřknutý měl bolesti v břiše. Léčil se užíváním kapek – pil gořalku, dával si na břicho teplé obklady, a když mu nic nepomohlo, musel být okuřován. V okuřovací směsi musely býti vlasy z toho, kdo jej uřknul, jinak to nepomohlo.
Leknutí. Když se někdo leknul, musel ihned jíti na malou stranu – a to bez rozdílu dospělý nebo dítě, pokud již příkazu rozumělo. Onemocněl-li někdo z leknutí, okuřoval se.
Zápal plic pohrudnice. Pije se horký čaj s křenem, slazený medem neb cukrkandlem, hodně se užívá psí sádlo – psina.
Bolesti zubů. Při bolestech zubů se namáčejí nohy po kolena v horké vodě – do děravého zubu se vloží hřebíček koření, okuřuje se, do dírky v zubu vloží se konec žhavého drátu, aby se nerv usmrtil – vypálil.
O zdraví lidí dbali také jarmareční a jiní doktoři. Na rožnovském jarmarku byl obvykle zastoupený i odbor lékařský. Za několik haléřů mohl si nechat člověk změřit krevní tlak snadno a rychle. Vzala se jen do ruky baňka zkumavky s nějakou červenou tekutinou. Jak tekutina stoupala, takový byl krevní tlak, a dle toho výsledku doporučil „jarmareční dochtor“ léčbu a příslušná opatření, práce měl po celý den plné ruce.
Když někoho bolely zuby a potřeboval zub vytrhnouti, šel na jarmark, kde mu jej „jarmareční zubní dochtor“ bezbolestně vytrhnul. Rovněž se u něj dostaly koupit různé kapky proti bolestem zubů. Také on měl po celý den mnoho práce.
Koho nebolely zuby, jistě trpěl na nemoci jiné, jako je lunzoch, revma, lámání, kručení, nespavost atd. S tím se nemusel trápit, poněvadž na jarmarku dostal v jiných stáncích koupit různé mastičky, kapky a zeliny. Dle vyprávění prodávajícího: Nebylo lze lepších léků nikde a v žádné lékárně koupit, protože jen on má ty pravé, které má dovezené, a to na černo – pašované – až z Itálie, Dalmácie i z Ameriky. Některé masti a zeliny měl i proti nemocem zvířat. I on večer odjížděl s prázdnými bednami a hodně unaven, zato však s plnou peněženkou.
V nemajetných rodinách byl dost často lékem i obyčejný rohlík, přinesený z města, který byl zvláště pro děti opravdovou pochoutkou. Ale když dítěti ani krámský rohlík nešmakoval, bylo zle. Totéž platilo u bílého pekařského chleba. Při čemž chlebová kůrka byla považována za lahůdku. František Bartoš uvádí: Nemá-li nemocný chuti už ani na bílý chléb, pak ho již odevzdávají do vůle boží.
Lidová léčba uměla léčit vnitřní parazity i kožní nemoci, otevřené a krvácející rány a pohmožděniny, nemoci očí například jejich koupelí v roztoku ze světlíku lékařského. Věřilo se také na léčbu čajem z devatera kvítí, natrhaného mezi Jány. Co se léčivých bylin týká, říkalo se: Lepší malá pomoc nežli velká nemoc.
Vědmy často používaly k léčení magii a okuřování.
Už naši předkové však dobře věděli, že prevenci proti nemocem i lékem zároveň je zdravé jídlo. Odjakživa je známo, že kdo je zdravý, má i všechno ostatní k životu nezbytné: štěstí, lásku i něco peněz.
Zdroj: Alois Bělunek: Kronika „Doplňky o životě rožnovských Valachů z let 1850 – 1950.“ Sepsána roku 1911–1971.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka