Domácí zabijačka se obvykle koná v zimním období od prosince do března a patří na venkově mezi staré slavnosti. V České republice se údajně za jeden rok uskuteční více jak 350 tisíc domácích zabijaček. Hlavním aktérem je při zabijačce zkušený řezník, který má k ruce řadu pomocníků. Aby šla práce dobře od ruky, popíjela se při zpracování masa slivovice nebo jiná domácí kořalka. Na konci dne bylo zpravidla dílo hotovo.
Jak to na Valašsku se zabijačkou bývalo, zaznamenal kronikář Alois Bělunek.
„V závěru zabijačky byla uspořádána slavnostní večeře pro příbuzné, sousedy a známé. Podávala se prdelačka se zemáky nebo s chlebem, hodně maštěné kyselé zelí s obkazanicí nebo pečenými jelity a vařenými zemáky, jitrnice, játra, podbradek s chlebem.
Jídlo se střídalo jedno za druhým a byl-li přídavek, každý dostal, co si sám vybral a co mu chutnalo. Zapíjelo se domácím vínem, pivem a zhřívanicí (domácí kořalkou). Veselí trvalo až do rána.
Pradávným zvykem bylo, že příštího dne následovaly gúry – výslužka ze zabijačky. Výslužkou byli obdarováni příbuzní, sousedé a známí. Gúry obsahovaly dva i více litrů prdelačky, vařené kousky játry a podhrdku, obkazanica a jelita, jitrnice, syrový špek, syrové maso – byla-li chudobná rodina s dětmi tak se přidával i domácí chleba.
Gúry se uložily na čistou kamennou mísu, nebo talíř, převázaly čistým šátkem. Prdelačka se nalila do konve. Gúry se posílaly do rodin po dětech, které dostávaly za donesení odměnu.
Gúry byly bohaté podle velikosti a váhy vepře a někdy ze zabitého prasete toho domácím moc nezbylo.
Za gúry, i když byly hodně bohaté, se neplatilo, ale vypomohlo se při polních pracích. Říkalo se: Jdu dělat za gúry. Počet hodin se neurčoval.“
Dnes nebýt televize, možná bychom ani nevěděli, jak vepř vypadá.
Někdejší domácí zabijačka na valašské vesnici.
Text a foto © Richard Sobotka