Roku 1872 byl zájem o rožnovské klimatické lázně nevídaný. V čase lázeňské sezóny se do Rožnova vypravil také Emil Littera. Nezachovala se o něm žádná zpráva, kromě rukou psaného deníčku „Rožnov a jeho okolí“, jako upamatování na jeho pobyt v Rožnově od středy 19. června do úterý šestého srpna roku 1872.
Příroda Beskyd na něho zapůsobila neobyčejným dojmem.
Mohutný kopec Radhošť, vysoký 3552 vídeňských střevíců nad hladinou mořskou, který tisíce let viděl odšuměti, pobyt na jeho vrchu vzbudí v srdci netušené city.
Pochvalně se zmínil také samotném městě: „Přijď do Rožnova, z které strany chceš, všude se cítiš být domácí.“
Všímal si zvyků, pověr a obyčejů a neváhal zaznamenat i záležitosti zamilovaných…
Tesknice jsou náruživá touha po milém neb milé. Takou osobu lze pomocí čar přivést, když se pod práh kravského chléva položí do křížka tři kostky z mrtvého člověka, vlasy a škařoupky z vejčete. Najde-li takovou věc nepovolaný, nesmí je do holých rukou vzít, nýbrž do starého šátku a hodit do vody.
Chce-li se zamilovaný zbavit toužení po některé osobě…
Oškrábe bláto z kramfleka jeho pravého střevíce a jde s ním na lávku, kde bláto přes hlavu na zad do vody hodí, avšak nesmí se při tom obrátit a hned pak musí jít pryč.
Kompikované mohou být také záležitosti milujících, jak Emil Littera zaznamenal.
Ohledně zajištění si něčí lásky jest znamenitý Devaterník. Když se děvče v jeho odvaru devětkrát umyje, je velmi vyhledávané a mívá hodně ženichů.
Když jedna přítelkyně druhé bez jejího vědomí devaterník do vlasů zaplete, bývá tato pořád k tanci braná.
Jsou však i účinnější způsoby….
V záležitosti lásky jest velmi účinná zelená žába. Kdo chce milého neb milou přilákat, vezme zelenou žábu, dá ji do nového hrnce, který pak na mravenčí kopec vzhůru dnem převrátí. Tuť jest žába 24 hodin smutnému osudu ponechána, kdy z ní ostanou jen kostky, a sice malý háček, bodlička a pohrabáček. Tyto nástroje se vezmou a hrnec se rozbije.
Když pak hoch vyhlédnuté děvče (neb děvče hocha) tímto háčkem neb vidličkou píchne, pak musí ten (neb ta) píchnutý, tomu (nebo té) pichači nakloněn zůstati a neustále za ní (neb za ním) choditi.
Chce-li se hoch nebo děvče nežádoucí osoby zbavit…
Postačí toho nebo tu pohrabáčkem ze žabí kosti od sebe žduchnout a nežádaná osoba již nepřijde více.
Může ovšem nastat i případ, kdy se náruživost může změnit v nenávist a zamilovanost v pomstu.
Když chce jeden druhého zpotvořit, vezme prášek připravený ze suchého skokana a dá jej nežádoucí osobě v nápoji vypít, neb šplíchne to zmíněné osobě do tváře.
Je nasnadě, že kouzla a čáry nezapomněly ani na nápravu takové nepříjemnosti…
Chce-li si takto zpotvořená osoba pomoct, tož musí před východem slunce jít do mlýnského potoka a oběma rukama vodu přes hlavu hodit. Takto ona sobě pomůže a bude zase čistá.
I při sebevětší opatrnosti se může přihodit, že přijde žena do kouta a jako závitka plod hříšné lásky raději zmaří a tajně pochová.
Děti, které bez křtu zemřou, aneb od z hříšné hanby usmrceny bývají, taková zahubenčata pláčou na tom místě kde pochovány jsou. Zeptá-li se jich kdo, co potřebujou, dostane za odpověď: „Maminka mi ani košilku nedala.“ Zanese-li pak člověk košilku na ono místo, neuslyší pláče více.
Pověry, kouzla, čáry a bájné bytosti provázely v minulosti Valáška od narození až do smrti.
Text a foto © Richard Sobotka