V časech, kdy se mínilo, že poručit větru a dešti je tak snadné, že stačí zavrtět levou zadní a počasíčko jako z prázdninové pohlednice běží za okny světnice jedna radost. Jenže ouvej! Však právě na to zahynuly ty namyšlené časy a nahradily je časy nové, které také chtějí poroučet větru a dešti levou zadní, jenže moderněji a na vědeckých poznatcích. Dařilo-li se ví jen Bůh na nebesích a ten ohledně zkrocení větru deště prozatím neposlal přes kazatelnu nejbližšího kostela žádnou pozitivní zprávu.
„Cože? Kapesní usměrňovač větru?“ podivil se Věrek Juříček, chlap starý snad jako lidstvo samo, ale moudrý, žádný ťulpas, se vším si věděl rady, každému uměl poradit. „To je sakramenstsky dobrý nápad! Jenže v našich končinách a mezi horami vítr spíš lenoší, než fouká, a když už fouká, tak každou chvilku jiným směrem. Lapnout takového neposedu, abys mu mohl domluvit, aby foukal jen žádaným směrem, to by ses hošku něco naběhal a beztak by ti nakonec ten darebák v nestřežené chvilce frnkl.“
Pra-pra-prastarý člověk Věrek Juříček si během naší rozpravy zapaloval už asi desátou cigaretu.
„Nejlíp vypravit se na široširé moře, tam vítr fouká pořád a většinou jen jedním směrem,“ pokyvoval Věrek Juříček moudrou hlavou. „Ale ne na parník, tomu je jedno jestli fouká či nefouká, prší nebo jsou vedra jako na sahaře, to by sis musel udělat prázdninový výlet na šífu s plachtami.“
Jenže na které moře se nejlépe vypravit?
„I když moří je všude kolem habaděj, kam plivneš, tam je nějaké moře, nejraději se vydej na Tichý oceán, neboli Pacifik, kde z jednoho břehu nedohlédneš na břeh protější,“ mínil Věrek Juříček.
I když je plachetnic po přístavech světa jako šafránu, přece se podařilo jednu objevit v Albánii v přístavu Enver Hoxha.
„Máš štěstí, chlapečku,“ sdělil kapitán oplachtěného škuneru mezi zapalováním další cigarety a plivnutím přes zábradlí do moře. „Jeden pošahaný amerikánský milionér si údajně potřebuje oddechnout od byznysu, takže tě připíšu k posádce jako plavčíka, útratgu pak hodíme na jeho účet, s placením si starosti nedělej, když už se chceš plavit kvůli vědě.“
Plachetnice měla noblesní název Santa Evelína a na lodním praporu měla znak v podobě šípem propíchnuté srdce. Obsada plachetnice byla ryze mužská, až na barevný plakát formátu A3 s vyobrazením svaté Evelíny v průsvitném rouše a se svatozáří nad hlavou, přibitým zvenčí na kapitánově kajutě.
Kapitán Abralis Varabalis byl většinou zaměstnán ve své kajutě poleháváním na lůžku. Cíl plavby? Žádný. Prostě se toulat nekonečným prostorem Tichého oceánu.
„S tím nejsou žádné trable, námořníci jsou staří mořští vlci, prostě poplujeme pořád dá. Až amerikánský milionér F. C. R. von H. L. Z. třikrát ve svém apartmánu zakašle, pak prostě otočíme kormidlo a poplujeme zpátky.“
Apartmán amerického milionéra F. C. R. von H. L. Z. (víc ze svého jména z praktického důvodu nevyzradil), připomínal spíš skromné vězení, ale americký milionér F. C. R. von H. L. Z. si nestěžoval, nedostatek pohodlí byl zřejmě součástí jeho odpočinkové terapie.
Plavba uplývala jen velmi zvolna, ale vítr foukal a to byla příležitost pro mé experimenty. Měl jsem spoustu času vymýšlet nejrůznější varianty kapesního usměrňovače větru. V jednom jsem měl od samého začátku jasno: nesmělo se použít jinak univerzálně užitečné krabičky od zápalek, ale spíš nějakou plechovou krabičku, nejlépe od indického čaje s patentním uzávěrem víčka. Nebo něco jako skleněnou zkumavku s gumovým špuntem, ale kde takovou věc uprostřed Tichého oceánu vzít a nekrást?
Ostatní z posádky se bavili každý po svém. Kapitán Abralis Varabalis se povaloval ve své kapitánské kajutě na lůžku, americký milionér F. C. R. von H. L. Z. se krčíl v podpalubí ve své miniaturní kabině, posádka mořských vlků se bavila tím, že hladila barevný plakát s vyobrazením Santa Evelína. A jelikož to praktikovali co chvíli, už její průsvitné odění na několika místech prošoupali až na podkladové desky a v jednom bodě dokonce už prošoupali i desku, že bylo otvorem velkým akorát na jedno oko vidět do kapitánské kajuty a bylo lze sledovat na kterém boku kapitán Abralis Varabalis právě leží.
Jen jednou byla monotónnost plavby narušena, když jeden z ostřílených mořských vlků, řečený Damián Fratelis se rozhodl po týdnech plavby pro radikální hygienickou očistu. Nenadělal s tím žádné štráchy, prostě tak jak byl v pruhovaném tričku a proděravělých kalhotách se vrhl pěknou šipkou rovnou do příjemně vyhřátých vod Tichého oceánu.
Právě dokončoval prvý okruh kolem plachetnice Santa Evelína, když se k němu připojil družný žralok z houfu, který se už kolikátý den držel poblíž plachetnice. Námořník Damián Fratelis byl ostřílený mořský vlk, plaval celkem svižně, jenže žralok provedl nečekanou zkratku podplutím kýlu lodi Santa Evelína a v tu ránu se octl mořskému vlku Damiánu Fratelisovi tak říkajíc tváří v tvář. Jak tohle mohlo skončit? Ostřílení mořští vlci na palubě hodili kamarádovi lano a tahali, co měli sil. Žel zachránili jen horní polovinu. Ostřílený námořník Damián Fratelis ještě stačil kamarádům námořníkům sdělit: „Měl jsem být sakra o vteřinu rychlejší…“
Druhou nečekanou událostí bylo týdny trvající bezvětří. To, že námořníci prošoupali obrázek Svaté Evelíny už téměř po celé ploše až na dřevo nevadilo tak moc, jako spíš to, že už nebylo co jíst. Amerikánský milionér F. C. R. von H. L. Z. už po desáté zakašlal třikrát na znamení návratu, pak kašlal nepřetržitě, ale což to bylo platné, když nefoukalo a ani nebylo co dát do úst.
Právě když hrozilo nebezpečí, že námořníci budou muset usednout do škuneru a přivázanou plachetnici Santa Evelina usilovným veslováním dotáhnout až do stovky mil vzdáleného nejbližšího přístavu, najednou vzdul plachty čerstvý vítr a po týdnu dalšího nuzování se konečně zbylí námořníci i s amerikánským milionérem F. C. R. von H. L. Z octli v přístavu ostrova Dalap – Uliga – Darrit, kde však plachetnice po nečekaném poryvu větru narazila na záludné korály a sakumprásk se potopila.
Dalších obětí na životech již nebylo, byť milionér F. C. R. von H. L. Z. hlasitě pokřikoval, že všecky do jednoho postřílí.
„Tak co, synku,“ zajímal se Věrek Juříček, chlap starý snad jako lidstvo samo, ale moudrý, žádný ťulpas, se vším si věděl rady, každému uměl poradit.
„Už to s mým kapesním usměrňovačem větru vypadalo jednu chvíli nadějně,“ řekl jsem. „Patrně se budu muset vypravit na moře ještě jednou.“
Žel kvůli jiným starostem a povinnostem jsem od té doby s vynalézáním kapesního usměrňovače větru nepokročil.
Text a ilustrace © Richard Sobotka