Zdvořilost a úcta má své místo v každé společnosti a v každé době. Zdvořilý člověk projevuje úctu starým lidem, vynikajícím pracovníkům a jejich dílu. Zdvořilost je vlastnost toho, kdo je zdvořilý.
Počátkem 20. století se zdvořilost a úcta projevovala u pánů sejmutím buřinky a lehkou úklonou, u dam mírným pokleknutím. Přívětivý úsměv byl vždy jakýmsi bonusem.
Ještě v polovině 20. století, kdy buřinky už většinou odnesl čas, zůstala pánům úklona a zvolání: „Má úcta!“, které se však ošuměním zdegradovalo na: „Máctá…“. Pozvolna také doznívalo: „Ruku líbám.“ Nějaký čas se ještě používalo slovo: „Uctivost…“ I to v současnosti z našeho slovníku poznenáhlu vyšumělo.
Málem minulostí je i „vykání“, zejména v příbuzenských vztazích. V současnosti běžně tykáme nejen rodičům, ale i prarodičům, což příznivě odbouralo formální bariéry u nejbližší rodiny. Při jednání s osobami cizími, váženými a neznámými „vykání“ ovšemže zůstalo, ale pokud se rozvine bližší spolupráce, pak „vykání“ bývá obvykle nahrazeno neformálním „tykáním“.
V pulzujícím třetím tisíciletí už také zaniklo ještě za Rakouska zavedené „onikání“ – místo rčení: „Doprovodíte nás?“ … bylo například: „Jdou oni s námi?“ A není ztráty „onikání“ žádná škoda, jeho zánik pročistil náš slovních i vzájemné vztahy.
Zdvořilostní pozdravy se pak ustálily na formálním: Dobrý den. Dobré poledne. Dobrý večer. Dobrou noc. Dobrou chuť. – a podobně. Mezi přáteli se vžily zcela neformální pozdravy: „Čau. Ahoj.“ a podobně.
Jak se projevovala úcta a jak se zdravilo na starém Valašsku zaznamenal ve své národopisné kronice Alois Bělunek ze Soláně „Doplňky o životě Rožnovských Valachů 1850-1950.“
„Pac a líbání ruky byl zvyk na Valašsku již v pradávných dobách. Učili jej rodiče své děti odmalička. Děti dávaly pac svým kmotrům a příbuzným rodiny při setkání. Svým rodičům dávaly pac (současně i s políbením ruky), když se tito vrátili domů z města, nebo po vícedenní nepřítomnosti. Za pac dostávaly děti tringelt – odměnu. Čím byla odměna větší, tím silnější byl pac při příštím setkání to již děti dobře znaly. Děti dávaly pac do stáří svého věku asi 12 – 16 let.
Vítání líbáním rukou, zdravily děti i dospělí učitele a kněze. Dospělí muži ruce nelíbali a staříčkové jen kněžím. Po druhé světové válce tyto způsoby vítání zanikly.“
Zdvořilost a úcta projevu pozdravením zůstává i ve třetím tisíciletí a záleží na každém, kdo je jak zdvořilý.
Takže, milí zlatí: Čáááu…
Text a ilustrace © Richard Sobotka