„Pohyblivý svátek“, jak Velikonoce nazval americký spisovatel Ernest Hemingway, jsou chápány spíš jako symbol jara a nastávají vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tento okruh křesťanských památných dnů připomíná na Zelený čtvrtek Ježíšovu poslední večeři, jeho ukřižování na Velký pátek, pohřbení na Bílou sobotu a zmrtvýchvstání na velikonoční neděli – hod Boží velikonoční.
Některé zvyky v tento čas uvádí kronikář Alois Bělunek:
Na Velký pátek časně z rána chodívalo se do potoka umývat nohy a horní část těla. Je to památka na dny utrpení Ježíše Krista, rozšířena i v mnoha jiných krajích. K vodě se chodilo jen ve spodním prádle. Kdo se v ten den umýval, nechytla se jej nemoc, ani jiný mor. Někde vodili k vodě i dobytek.
A kronikář Franta Maléř o Velikonocích mimo jiné uvádí:
Starší doba byla bohatá na krásné zvyky, obyčeje plné pověr, kouzel a čar. Poslednímu týdnu v postě pravilo sa „Svatý týden“. Každý jeho deň cosi znamenal. Pondělí sa pravilo „Žluté“, úterý „Modré“. Na „Škaredú středu“ (Černú) býval dněm „velkého uklúzaňá“ v chalupě, při čemž sa gazda rači negde ztratil, aby od rob neobliznůl „jazykovéj polévky“, že „zavazá“.
Na „Zelený Čtvrtek“ – po ranní mši sa na kostele „zavázaly zvony“ a po celú dobu co byly zavázané ohlašovali u kostela ai po chalupách v dědině dobu polední a večerní zvonění rapačováním na malé (ruční) a velké „kolové“ rapače. Od zavázaňá až do rozvázaňá zvonú nehrálo sa ani na varhany.
Na „Veliký pátek“ spěšej než vyšlo slunko chodívali sa všeci z chalupy na potúček, nebo k studénce umývať, aby byli po celý rok zdraví a grýfní do práce. Gazděny při umývání nabraly vody po prúdě do hrnku a vykropily s ní stavení aji chlév, aby sa nedržel hyd (hmyz). Tato voda považovala sa též za léčivou a „chorlavý“ (nemocný) ji alespoň 14 dní popíjal.
Na „Bílú sobotu“ ráno rozvázaly sa v kostele zvony a když při Glória začaly zvoniti, děvčata honem vplétaly si do lelíků červené pentle, potom utěkaly třepať mladými „šípky“ aby ten rok hodně léčivého ovoca urodily.
Na „Zelený čtvrtek“ a „Bílú sobotu“ malovaly cérky se stařenkami vajca. Vajca sa barvily trávú, cibulú, šafranem, fuksijú s octem, salmijákovú barvú. Vařívaly sa též hodně v zelnici do níž sa dalo kus hodně rezavého železa – ve starém rezavém železňáku.
O Velikonoční neděli při ranní mši sv. světívaly sa v kostele „Boží dary“, tj. vdolky pro žebráky – dobytek (později baránek), a po bílém vdolku a po jednom malovaném vajci každému v chalupě.
V Pondělí velikonočním hneť po púlnoci začala „Buďačka“, trvala až do rána. Každý ženatý chlap musél svoju robu zbudiť, při čemž napřeď jí pořádně „vyřúchal“ prutem po kytách, a potom ju fest počastovál gořalú, kerú měla najrači. Ogaři zasej chodili po „Buďačce“ v „krdeli“, lebo jak sa dneskaj povědá „kolektivně“. To sa ích dalo co najvěc v hospodě do „kupy“, do dřevěných bečiček nakúpili buďačkovéj (flašky nastaly až později), a v „kupě“ prolézli všecky húry a komory v dědině a pobudili fšecky dospělejší cérky, galánka – negalánka, při čemž dostala napřed každá od každého řezu prutem, že leckerá měla „kyty“ jak oheň, a potem buďačkovéj gořalečky, kerá z bečic sa nalévala do dřevěných „pohárkú“, keré ogaři měli sebú.
Ve starých dobách odpoledne v Pondělí Velikonoční chodívali po chalupách po „šmigrústě“ chudobní ogaři vyjdení ze školy, a též žebráci (muži), pří čemž modlívali sa „evangelium“. Dyž z modlitbú byli hotovi, vytáhli honem z kapse prut a gazděně ním vyřúchali po nohách. Byli za to hojně odměňováni vdolky aj penězy, lebo gazděny si na tom velice zakládaly.
Jaké budou letošní Velikonoce? To se dozvíme počínaje Velkým pátkem 29. března a konče Pondělím velikonočním 1. dubna 2024.
Text a foto © Richard Sobotka