Rožnovským travám říkají Valaši „Travičky.“
Věhlas města Rožnova pod Radhoštěm založený na trávě přetrval od 20. let minulého století až do současnosti.
U vzniku „Traviček“ byl zemědělský pedagog a osvětový pracovník Emanuel Vencl (* 28. 4. 1874 Velký Radošín – † 20. 3. 1939 Ostrava), od roku 1897 prvý ředitel nově zřízené Hospodářské školy v Rožnově pod Radhoštěm a byl jím až do roku 1935. Za jeho zásluhy o moravské zemědělství mu udělil Moravský zemědělský výbor roku 1921 titul zemědělského rady. Město Rožnov jej za zásluhy o zvelebení města jmenovalo čestným občanem.
Kromě jiných oborů týkajících se zemědělství, které nebývale pozvedly úroveň zemědělství na Valašsku a také v dalších oblastech, to bylo právě zvelebení lukařství, pastvinářství a pícninářství.
Pěstování travních semen bylo pro zemědělství na Valašsku velkým přínosem. Travní semena se urodila každoročně a v přepočtu na obilí dávaly travičky až trojnásobně vyšší hektarové výnosy. Prospěch měly také louky a pastviny, k jejichž zúrodnění se travní semenářství budovalo, čímž se zároveň zvyšovala intenzita chovu skotu.
Zemědělci měli z traviček značný zisk. Rolníci se začali existenčně rychle zvedat, oddlužovat, kupovali stroje, zařizovali si hospodářství a vylepšovali obytná stavení.
Domácí produkce travních semen byla v té době nepatrná. Většina travních semen se nakupovala v Anglii, Dánsku, Holandsku, Německu, Finsku, také však v Americe, Austrálii, Novém Zélandu a jinde. Dovážená semena nebývala vždy kvalitní a brzy bylo jasné, že úspěch mohou mít jen travní semena domácího původu.
V červnu 1920 byla zřízena Zemská výzkumná stanice travinářská a pícninářská v Rožnově pod Radhoštěm jako pobočka Zemského výzkumného ústavu zemědělského v Brně. Do jejího čela byl jmenován Emanuel Vencl, dosavadní ředitel první Zimní hospodářské školy na Valašsku a pozdější zemský poslanec.
V roce 1923, kdy Travinářská stanice v Rožnově zahájila svou činnost, dováželo se ročně do ČSR travních semen za 10 miliónů korun. Po 15 letech činil dovoz méně než půl milionu korun a naopak se prudce zvyšoval vývoz.
V závěru roku 1948 bylo v ČSR v 1055 obcích celkem 4417 pěstitelů travních semen, nejvíce na Valašsku (172 obcí a 2110 pěstitelů), kdežto v Čechách ve 173 obcích jen 258 pěstitelů, a na celém Slovensku v 7 obcích pouhých 10 pěstitelů. Celková množitelská plocha tehdy činila přes 5 000 ha a bylo na ní vypěstováno přes 12 000 metrických centů vyčištěných semen (což představovalo 120 vagónů). Semena v tehdejší měně reprezentovala cenu 100 000 000 Kčs.
Travní semenářství v Československu bylo tehdy z 90 procent v rukou výzkumné stanice a Sdružení množitelů travních semen v Rožnově pod Radhoštěm a Rožnov byl travičkami věhlasný.
Od roku 1924 měla Travinářská stanice v Rožnově vlastní meteorologickou stanici pro sledování nejdůležitějších parametrů, které ovlivňovaly pěstování traviček. Byla také vypracována mapa půdoznaleckého průzkumu tehdejšího okresu Rožnov se zohledněním na podnebí, terén, složení půdy – nic podobného později už nikdo neudělal. Výzkumná stanice byla dokonale organizovaná, jediná u nás a na této bázi neexistovala podobná v celé tehdejší Evropě.
Lidé ve vedení stanice, ředitel Emanuel Vencl, Ing. Dr. Ladislav Brada a Dr. Josef Demela pravidelně začínali pracovat ráno v sedm hodin a jejich pracovní den nekončil dřív než v jedenáct v noci.
Po roce 1948 došlo k reorganizaci stanice. Soukromé pěstitele – sedláky pohltila kolektivizace. Pěstování traviček na Valašsku sice přetrvávalo pod JZD, ale věhlas někdejšího travičkářství už nebyl takový.
Ani v současnosti „Rožnovské trávy“ nezanikly. Svědčí o tom kniha doc. Ing. Bohumíra Cagaše, CSc. „Rožnovské trávy a lidé kolem.“ Autor v úvodu poznamenal: „Jedním z míst, kde vznikla tradice získávání semen od široké škály travních druhů, označovaná jako travní semenářství, a zejména rozšíření jejich pěstování v českých zemích, je nesporně Rožnov pod Radhoštěm. Tato, svým rozsahem nepříliš velká, ale nanejvýš zajímavá a přínosná zemědělská činnost, je nerozlučně spjata s tamní Výzkumnou stanicí travinářskou.“
Doc. Ing. Bohumír Cagaš CSc. v ní působil jako fytopatolog a šlechtitel po celý svůj profesní život. Ani pak na trávy nezapomněl, o čemž svědčí zmíněná kniha, kde autor kromě faktů uvádí osobní vzpomínky na kolegy a také na zakladatele se kterými je rožnovské travinaření nerozlučně spojeno.
V závěru své knihy a rožnovských travách – či po valašky „travičkách“ autor poublikace uvádí: „Trávy, travičky se ani po sto letech jejich pěstování za účelem získání jejich semen příliš nezměnily. …. Z malých ploch se staly velké, z prvního hloučku odvážlivců se stalo doslova travinářské hnutí celostátního charakteru. … Trávy stále vyvážíme a patříme do první pětky zemí Evropské unie v tomto směru. … Přání, že trávy nesmí zmizet z našich polí, je třeba splnit. Přinášejí totiž nejen užitek, ale i krásu.“
V současnosti se o trávy stará a pečuje Spolek pěstitelů travních a jetelových semen se sídlem v Hamerské ulici 698 v Zubří. Spolek vydává Pícninářské a trávnikářské listy, v roce 2024 už XXX. ročník.
Knížka doc. Ing. Bohumíra Cagaše, CSc. je „Věnována všem, kteří se zasloužili o vznik a rozvoj travního semenářství u nás.“
O vztahu těchto odborníků na trávu dosvědčují verše amerického básníka Walt Whitmana (1819-1892), uvedené v úvodu knížky.
Stébla trávy
Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti;
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje.
Nebo, myslím, že je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli, povšimli si a ptali se Čí je to?
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.
Prameny
Richard Sobotka: Emanuel Vencl, Stření škola zemědělská a přírodovědná v Rožnově pod radhoštěm, 2017.
Bohumír Cagaš: Rožnovské trávy a lidé kolem. Vydavatel: Agriprint s r. o., Olomouc.
Pícninářské a travinářské listy. XXX. ročník. 2024. Vydavatel : Agriprint s r. o., Olomouc