Už jen několik slov za Vladimírem Bartoškem

To se stává, že jeden večer postojíte s přítelem a kamarádem na dláždění před krásně renovovanou knihovnou, která je nejen institucí vzdělávací, ale také setkávací, kde se řeší problémy, se kterými si lidstvo po staletí neví rady, třeba jak zpomalit otáčení zeměkoule o nějakou tu vteřinu, nebo jak je naopak třeba jen o zlomek vteřiny urychlit, nebo jak přemístit planetu Zemi do kosmického prostoru, kde žádné problémy neexistují a ani se tam neví, co problém je a co toto slovo znamená, také se v té krásně renovované knihovně jen tak sedí a poslouchá či neposlouchá nějaké důležité vyprávění bez kterého bychom nemohli existovat, nebo se jen tak sedí a myšlenky povívají kdesi v prostoru na vlnách slunečního větru…

Pak o několik večerů už jedna z těch bezeslovných rozprav schází.

I to se může stát, ale nedá se na to uvyknout.

Stáli jsme s Vladimírem na té krásné dlažbě před pěknou a krásně renovovanou knihovnou, a aniž bychom pronesli jediné slovo, hovořili jsme jen myšlenkami, jak je navzájem zprostředkovalo tajemné magnetické chvění, které ještě nikým nebylo prozkoumáno, jak a proč funguje, a je o něm známo jen to, že magie oněch tajemných sil prostě funguje.

Tenkrát už se dosti šeřilo, protože přechod na letní čas měl teprve přijít. Ještě jsme udělali několik společných kroků jedním i druhým směrem, než jsme se rozešli.

I tak zpráva o Vladimírově odchodu 2. dubna 2024 překvapila.

Vladimír odešel ve věku 79 let, poslední rozloučení se uskutečnilo v pátek 5. dubna 2024 v chrámu Páně Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm.

V záhlaví smutečního oznámení je verš Františka Hrubína: „Kdo v srdcích žije, neumírá…“

Vladimír Bartošek se narodil 31. 3. 1945 v Hranicích na Moravě. V roce 1970 se jeho domovským přístavem stal Rožnov pod Radhoštěm. Rodnému městu Hranicím na Moravě však zůstal věrný, často tam zajížděl a také tam často vystavoval svou malířskou tvorbu.

O jeho náklonnosti k malování bylo zřejmě osudově rozhodnuto už před narozením, ale podivuhodný propletenec životních cestiček Vladimíra nejprve přivedl k profesi automechanika, pak na Střední průmyslovou školu strojnickou do Vsetína, po maturitě během vojenské základní služby na letiště do Hradce Králové a od srpna 1970 do Tesly v Rožnově pod Radhoštěm do provozu výroby obrazovek.

„Malování jsem se věnoval od dětství,“ uvedl Vladimír Bartošek. „Rodiče mne v této výtvarné tvorbě podporovali. Opravdové kreslení však začalo až na základní škole. Malovat do přírody jsem se poprvé odvážil až o několik let později. Vždy u mne převažovaly motivy krajiny, zátiší a květiny. Figurální kresbě, ale jen karikaturní, jsem se začal věnovat na průmyslové škole a s tímto kreslením jsem pak pokračoval také v zaměstnání, téměř žádná porada techniků se neobešla bez mé obrazové dokumentace.

Maluji hlavně krajiny, uličky, zajímavé budovy, zátiší s květinami. Kamkoliv se vypravím, všude nosím blok a dělám si náčrtky. Celkově jsou v mé malířské tvorbě vzorem impresionisté.“

Obrazy malíře Vladimíra Bartoška jsou na mnoha místech naší vlasti, ale také v cizině, například v Japonsku, Kanadě, Německu, Austrálii.

Byly to také ilustrace knih Jana Surého. A každý „Milý tisk“, zaznamenávající paměť a dění kolem nás, které vydává Městská knihovna a kde je Vladimír také zaznamenán jako člen redakční rady, i každý Milý tisk nese jeho pečeť v podobě loga Městské knihovny, například činnosti skupiny aktivních seniorů „Město v mé paměti“, i samotné knihovny.

Vladimír Bartošek dokázal během několika minut kresebně zaznamenat události vážně i méně vážné.

Nebyly to jen figurky pro potěšení jako například v Milých tiscích „Jaké to bylo na vojně…“, nebo „Jak Valaši putovali do Rožnova“, nebo v poněkud rozverné, ale kresebně nadmíru pěkné tiskovině „Svět je kulatý“, která je jakýmsi malovaným bedekrem zajímavých pěkností a také všelijakých událostí na Valašsku.

Poslední léta se Vladimír věnoval mistrné malbě miniatur s vánoční tématikou a velikonočních kraslic.

Vladimír Bartošek byl především malíř, který citlivě zaznamenával pěkná zákoutí ve městě i v městském parku. Měl cit pro krajinu. A také cit pro naše proplouvání Vesmírem na domovské planetě Zemi.

Díky Vladimírovi jsem si mohl z okraje města Hranice na Moravě prohlédnout Moravskou bránu, také uvidět uměle vytvořenou proláklinu po dobývání vápence, viděl jsem na okraji města Hranice na Moravě i poutní místo U kostelíčka, kde mají poslední místo Vladimírovi rodiče, kde má honosný náhrobek výrobce po celém světě věhlasných pump „Kunzovek“, a kde v minulosti měl svou jeskyni poustevník Jurik.

Je bolestné loučit se s takovým krajem, ale jakékoliv loučení je bolestné.

Ještě dřív, než naposledy udeří naše srdce, vzpomeňme na Vladimíra. Byl to rovný, spravedlivý a dobrý člověk.