S drobným zahanbením se přiznávám, že stále nevím, co onen titul – PORUŠOVAČ – udělený mi před šedesáti lety znamená.
Bádal jsem ve Slovníku spisovného jazyka českého, jehož první díl A – M vydala Československá Akademie věd, sekce jazyka literatury, Ústav pro jazyk český v roce 1960, v nákladu 26 300 výtisků, cena vázaného výtisku Kčs 112,- (svazek II. N – Q byl vydán v roce 1964, náklad 20 000 výtisků, cena vázaného výtisku Kč 82,- svazek III. R – U vydaný v roce 1968, náklad 20 000 výtisků, cena vázaného výtisku 80,- Kč.). Poslední IV. svazek V – Ž, byl vydaný v roce 1971, náklad 30 000 výtisků, cena vázaného výtisku 80,- Kč.
Celkem všech čtyř dílů SSJČ bylo vytištěno 96 300 kusů.
Dovětek kolektivu autorů SSJČ: Šťastnou shodou okolností bylo redigování rukopisu SSJČ dokončeno a poslední jeho část odevzdána do tisku v r. 1970, jubilejním to roce naší socialistické republiky, poslední díl vyšel v roce 50. výročí založení KSČ. „U vědomí společenského významu své práce připisuje autorský kolektiv a redakční kolektiv SSJČ dokončené dílo vzpomenutým výročím.“
Jestliže jsem se ani v SSJČ nedopátral, co onen titul – PORUŠOVAČ – ve skutečnosti znamená (vzdáleně a málo přesně snad narušitel, který porušuje kázeň, předpisy – ale proč právě já, známý puntičkář, řeknou skoč z okna, ani vteřinu nezaváhám), takže bylo nasnadě usměrnit pátrání, proč právě já jsem byl titulem – PORUŠOVAČ – obmyšlen.
Vše se odehrálo v době, kdy světlé zítřky se pořád kdesi sakramentsky flákaly. „Zítřek, který znamená včerejšek“, jsme už měli zdárně za sebou a už jsme jen s napětím čekali, čím nás oblaží pozítřek, popozítřek a dny další, pokud nám ještě budou dopřány.
Pracovali jsme v továrně s průběžným výkonem na 102 – 105 procent plnění daného plánu. Málem co den jsme přidávali na kupu předešlých nový socialistický závazek. Osobní iniciativou jsme přímo plápolali. Hlášení za hlášením o našich aktivitách šlo kamsi nahoru, kam přesně nebylo známo, ale imperialistická banda si navzdory tomu stále přibrušovala zuby, uškodit nám co možná nejvíce.
A právě v té jak struna na cimbálu vypjaté době se rozhodl závodní lékař delegovat mne na marodku.
„Tři dny poctivě lež a budeš zase fit,“ přibrzdil lékař mou ani v nemocenském stavu neutuchající iniciativu.
Co si budeme nalhávat, v posteli bylo fajn, čaj s citronem, vitamíny, pár tablet na sražení horečky. Můj stav byl každou následující vteřinu lepší a lepší. Odpočinutý jsem se jako velká voda hrnul do fabriky dohnat, co jsem maroděním zameškal, a ovšemže také předehnat to, co už mělo být dávno uděláno.
Pracovní pohodu narušila sekretářka, které se jako naschvál nějak samy od sebe rozpínaly knoflíčky blůzičky na tom nejnesprávnějším místě.
„O desáté se máš dostavit na oddělení iniciativy pracujících,“ řekla. „Ale přesně,“ dodala. A už se zase věnovala Lojzovi Zahrádkovi, na kterého letěly všecky baby z našeho oddělení.
Sedím na chodbě jako ztichlé ptáče, čekám na zjištění, co dál. Pět minut fuč, dalších pět minut…
„Vy jste ten porušovač?“ vyhlédla ze dveří trochu nad normál rozcuchaná a kyprostí oplývající úřednice oddělení iniciativy pracujících.
Pořád se nic nedělo.
O dvaatřicet minut později mne táž rozcuchaná hlava pozvala dál.
Prezident by se za takovou kancelář stydět nemusel. Koberec vlas, že by byl kumšt trochu ho přičísnout. Sotva dovoněla jedna kávička, už šla na pořad dne další.
„Sem to podepište,“ šťouchlo to rozjívené děvče, pořád trochu připomínající rozestlanou postel, centimetr dlouhým nehtem do teček na konci popsané stránky.
Co vlastně jsem měl podepsat? Povýšení, nebo snad ortel smrti?
„Za porušení kázně po dobu nemoci vám bude strženo ze mzdy pět set korun,“ brzdila rozcuchaná administrativní síla mou čtenářskou iniciativu.
„Pět kilo?“ žasl jsem. „A za co vlastně?“
„Neotevřel jste kontrolnímu orgánu během nemoci, zřejmě jste byl právě mimo byt,“ syčela jinak docela pohledná úřednice jako naštvaná kobra.
„Celé tři dny jsem ležel v horečce pod peřinou a polykal prášky, které mi lékař předepsal,“ bránil jsem se. „Mezi postelí a hlavním vchodem bytu jsou troje dveře, nějaký zvonek nebyla šance slyšet.“
Nepodepsal jsem. Ani po výzvě nadřízené sociální pracovnice. Ani po pohrůžce, že má zatvrzelost bude mít pro mne následky (nebylo definováno jaké) prostě si svou zatvrzelost pěkně odskáču. Stál jsem za svým tvrzením, že jsem byl obviněn neprávem, tak pevně, jako stál Jan Hus za svou pravdou v Kostnici na plápolající hranici.
Jednoho dne, uprostřed vysilujícího pracovního nasazení, mne zase volali k telefonu. V něm třesoucí se hlas ustarané účetní ve mzdové účtárně. Málem na kolenou prosila, ať protokol o stržení stanovené částky podepíšu. Že ona za nic nemůže, jen nějakou nešťastnou náhodou má ve svém pracovním registru právě mne, jinak že všechno bude muset podle regulí odeslat na okres a možná až na kraj…
Neměl jsem právo činit někoho nešťastným, natož chudáka mzdovou účetní.
Když se mne pak doma přeptávali, za co mi bylo oněch pět chybějících stováků na výplatní pásce strženo, neodpověděl jsem, protože jsem to nevěděl.
Už nikdy více mne titulem – PORUŠOVAČ – nikdo neoslovil.
Takže ani po těch letech pravý význam onoho slova neznám. Nakonec vymizelo ze slovníku i z paměti – ostatně tak jako ona kolosální doba, která přes svou pompéznost nic nepřinesla.
Text a ilustrace © Richard Sobotka