Snaha o sjednocení měr a vah v zemích Koruny české sahá až k vládě Václava I. (1205 – 1253), ale teprve Přemysl Otakar II. (1233 – 1278) zavedl Českou míli (7,5 km), Sáh (přibližně 1,8 m), Loket (přibližně 0,6 m), Zemský provazec (25 metrů), a další.
Tyto měrné systémy však ponechávali staří Valaši bez povšimnutí. Nejpoužívanější valašskou délkovou mírou bylo: „Tož kůšček, hneď toťkaj, enem co by kameněm dohodil…“
Když někdo cizí procházel horami a nebyl si jistý, jde-li správně, obrátil se na místní horaly s dotazem kudy dál. Horalé měli ve starých časech stavení obvykle daleko od sebe, jedna chalupa mohla být vzdálená od druhé třeba půl hodiny cesty, někdy hodinu i více. Místní byli na takové vzdálenosti zvyklí, brali je jako samozřejmost, neměli s tím žádné potíže. A poutníkovi celkem přesně další cestu popsali a vysvětili. Avšak na dotaz: „Jak je to daleko?“ celkem pravdivě odpověděli: „Tož kůšček, hneď toťkaj, enem co by kameněm dohodil…“ Podnes se tyto údaje nacházejí v pokladnici valašských délkových měr.
Děvčata mladá i odrostlejší mívaly péči o pěkné a voňavé byliny. Pěstovaly je v zahrádce, za oknem, některé rostly volně v lesích, na loukách, v hromadách kamení a také na mezích. K voňavým bylinám patřilo Boží dřívko, rezeda, Máří list, šalvěj, mateřídouška, rozmarýn, myrta. Zvláště oblíbený byl voňavý muškát, hřebíček, růže stolistá a balšánek. Pro pěknou barvu také fialky, kukačka, rozmarýnek, petrklíče, zvonečky, orlíček, pivoňky a bazalka.
Většinou to byly byliny léčivé, některé z nich se zvláštní aromatickou vůní.
Když se ženy oblékly do svátečních valašských krojů, uvázaly z voňavých bylin kytičku a daly ji za kordulku.
Menší kytičku si brávaly ještě do rukou a několik stonků také vkládaly do modlitebních knížek. V kostele se pak linula omamná vůně ze stovek kytic a kytiček a mísila se s vůní vycházející ze smolného kadidla.
Kytice z voňavých bylin a květů byla u ženy nezbytnou součástí valašského kroje. V zimě se alespoň nějaká zeleň musela za kordulku obstarat, ať se šlo do kostela, nebo k muzice.
Oproti tomu muži nosili za kloboukem, nebo beranicí jen malou větvičku jalovce, někdy zdobenou kvítím, které rychle neuvadá, například hřebíčkem, růží stolistou, vlasy P. Marie a podobně.
I tento valašský obyčej se téměř výlučně nachází v národní valašské pokladnici a v muzeích a používá se jen při národopisných slavnostech.
Text a ilustrace © Richard Sobotka