Jednoho dne končícího léta jsme usedli ke stolu kterési ostravské cukrárny. Za velkými okny běžela svou cestou řeka Ostravice. Navzdory všem lékařským nařízením o dodržování kterési z desítek diet jsme si poručili sladký zákusek. A kávičku. Větve břízy se navzdory bezvětří lehce pohupovaly. Tak to dělává na své potulce plynoucí čas. Určitě dovnitř nahlížel také australský spisovatel a možná i víc, než jen přítel, Alan Marshall. Dvě židle u stolu byly ještě volné, pozvali jsme je přisednout a nahlédnout do zahrady vysněných radostí.
Při čtení veršů Boženky K. (jak ji po desetiletích důvěrné literární známosti většinou oslovuji), jako bych listoval vlastním nitrem a při obracení stránek se dostával až do nejspodnějších přihrádek a pak zase k těm nejsvrchnějším. Prožívám totéž úzkostné ohlížení a s víčky do škvírek vyhlížím naději, která přešlapuje kdesi v dálce.
Někdy zalituji, že mi při křtu také nenabídli jako druhé jméno Alan, jak se to pokusila udělat Boženka K. u svého syna na památku velkého australského spisovatele Alana Marshalla, který měl přes fyzický handicap dost odvahy skákat přes kaluže. Ale proč by se Alan trmácel právě kvůli mně přes polovinu zeměkoule, tak jako se jednou vypravil za Boženkou K.? I pak prožíval v rodné Austrálii vlastní dobrodružství a posléze diktoval ve chvilce volna sekretářce dopis pro Boženku K. Jak se zanedlouho ukázalo, poslední.
I mně bylo tehdy teskně za jeho odchodem do nebeské krajiny plné nádherných nápadů, myšlenek a toulek po svěžích pastvinách s bohatou úrodou nádherných slov. Takový osud. Každý z nás má někde v zákoutí předsíně uložené berle, či francouzské hole. Záleží jen na nás, jak jich využijeme a zda nasbíráme dostatek odvahy také skákat přes kaluže.
Mám ve své sbírce téměř všechny knížky Boženky K. Při otevření každé z nich mne vždy znovu překvapuje optimismus, který z té či oné sbírky tryská jako jarní bystřina. Mám rád její verše. Svrchní proud myšlenek v nich jen tak lacině neplyne a spodní myšlenkový proud se cudně neskrývá, ale oba spolu navzájem komunikují. Takto se věci obyčejné mění básnickým slovem na věci neobyčejné. A třebaže se radostné výskání posléze mění v pád, ten se navzdory gravitaci koná vzhůru k blankytu nebes. Symbolika obrazů až ohromí. Třeba když v chladném jarním ránu provozují ptáci opeřené námluvy, pupeny větévky zlátnou ve spršce rosy a jaro zajiskří v chronické kapce u nosu.
Hlavním motivem poezie Boženky K. je život, byť, jak sama avizuje, připomíná hru bez označení děje a autora. I nepříjemné deštivé pondělky, které někdy mohou suplovat všech sedm dnů v týdnu, mají své místo v našem životě. A takto se nakonec tesknota znovu zázračně přemění na radost.
Jsou to nekonečné návraty do mládí, byť pohled do zátiší s francouzskými holemi napovídá: asi to nepůjde. A přece někde za rohem, jako zatoulaný psík bez obojku a pána, jistě čeká naděje. I když se radost nezřídka převléká za tesknotu, přece se v supermarketu života nakonec dostaví ten niterný pocit uspokojení – byť jen jako levnější zboží „v akci“, nebo přesněji zcela zdarma, neboť mu schází čárový kód.
Poezie je jen zdánlivě ryze privátní záležitost. Život každého člověka, ať chceme nebo ne, je věc veřejná. Naopak věci povšechné, potažmo celý náš svět a jeho blízké i vzdálené okolí, se díky poezii stávají záležitostí ryze privátní.
O listování ve vlastním nitru, marném hledání cesty do mládí, o úzkosti a naději, o tom všem je myšlenkově nesmírně obsáhlý svazek poezie Boženky K. Čtu její verše a toužím uvidět svět v kapce rosy, zoufat si tesknotou a zároveň se hřát přemírou radosti, vlastnit skleněnou kouli s kamenným hradem na skále, ve které při jejím obrácení sněží, sedět v zahradě vysněných radostí trucovitě na stromě a čekat, až mi tatínek pomůže dolů…
Ach, být básníkem!
Sladký zákusek v jedné ostravské cukrárně už se přesunul do sféry historie. I chutná kávička. Řeka Ostravice dál běžela za okny svou cestou. Vzájemný rušný hovor, aniž bylo vysloveno jediné slovo, utichl. Byl čas vyrovnat účet. Usměvavá číšnice se ani nenamáhala s účtenkou, prostě oznámila: Vše je na účet podniku.
Text © Richard Sobotka, foto © Božena Klímová
Božena Klímová
ADVENT
Plápolají svíčky
Betlémské světlo jde naproti
myšlenkám V jeho odlesku vidím
živé i ty z druhého břehu…
Stojím uprostřed a pobrukuji koledu
Narodil se Kristus Pán, veselme se… ~
Zavoní vyšňořený stromeček
jako by právě zavítal z lesa
Advent – Vánoční hvězda života
vezdejšího…
(Z rukopisu sbírky Vzdalování)