Nejkratší den v roce 2024 nastane 20. června ve 22:51 středoevropského letního času. Současně začne astronomické léto. Zemské póly jsou tehdy nejvíce přikloněny ke Slunci, které v tom čase dosáhne nejsevernějšího bodu své pomyslné dráhy na naší obloze.
O letním slunovratu vrcholí na Valašsku mámení kouzel a rej čarodějnic. Je to také nejsprávnější čas pro hledání pokladů. Modernisté míní, že ve třetím tisíciletí už žádné čarodějné bytosti neexistují, ani ty dobré, které lidem prospívaly, ani ty zlé, které jim škodily. A že je marné číhat za měsíčního úplňku na lesní pasece u vřesové studánky na tančící víly.
Nejlepší čas na všelijaké kejkle je o letním slunovratu na Radhošti. Foto © Jakub Sobotka
Ty tam jsou doby, kdy za letní bouřky otevíral hospodář okna i dveře stavení, aby mohl rarášek, který blesky přitahoval, z chalupy ven. Je také zbytečné strašit děti klekánicí. Jednu jsem za mladých let znal, chodila chramlavě do Konzumu pro cikorku a do Trafiky k panu Martinkovi pro viržínko. Až pak jsem se dozvěděl, že za mlada upadla pod panský kočár a tehdejší felčar jí špatně srovnal zlomenou nohu.
Jedenadvacáté století nás neuvěřitelným rozmachem pokroku odnaučilo věřit na húkalky a světlonoše, basrmany, i na vánek andělských křídel. Před časem jsem tu záležitost probíral s posledním vrchovým bačou Blinkou. Už tehdy se zmínce o čarovných bytostech smál. „Když v noci cosi šustlo u košára a polekalo ustájené ovečky, pak jistě liška, žádné babsko na létajícím pometle,“ vyprávěl. „Už za mých ogarských let zaměnila sakramentská moderna huněné gatě za cajkové – a v těch bylo zima.“
Možná právě ta cajková moderna vystrnadila z Beskyd i posledního světlonoše.
Přece mne potěšilo svědectví stařenky Veroniky Országové z Hutiska-Solance. V roce 1977 mi vyprávěla o strašidlech, které „Na mú dušu ešče zažila na vlastní kožu“.
V chalupě fojtky na Hutisku prý vždycky strašilo. Strašidla tam chodila po vrzavém žebři na hůru potěšit se penězi, ukrytými v zaprášeném vojenském kufru po staříčkovi. Hrst starých peněz tam Veronika se svým nastávajícím našla, směnili je v Jičíně za platné, ale žádné bohatství za ně nezískali, jen šátek a košulu za těch několik drobných mincí koupili.
Strašidlo utracené peníze marně hledalo. Nic nenašlo ani v rohu jizby pod ložem, nebo pod prahem, kam prý fojtka jakési peníze také schovávala.
A co se strašidlem v chalupě!
Jenže fojtce pochyběly peníze pro faráře na jeho zaříkávání. No co, sebrala myslivcům na honu střeleného zajíca a poslala po Veronice panáčkovi, aby strašidlo zažehnal. Jestli se kouzlo podařilo, to už jsem se nedozvěděl.
V současném moderním světě také na strašidla nevěřím. Přece dávám pozor, abych při potulce v horách nepřekročil bludný kořen a měl pak potíže najít tu správnou cestu. Cestami i necestami valašskými krpály marně vyhlížím po ránu na rubisku, mýtině, seči či pasinku babku, co sbírá do loktuše ranní rosu. Někdy zahlédnu v mokřadu nažloutlý plamínek a za měsíční noci jakoby se houštinou mihla divoženka.
Také vyhlížím spadlá hnízda, hromádku plesnivého chleba, nebo přehršli žab, kde prý je najisto ukrytý poklad.
Však ne nadarmo se některým místům v Radhošti říká „Na pokladě“ a „Peněžité jamy“. I velkou břilu jsem tam kolikrát odklopil, také do kořání prastarého buku nahlédl. Jistotně ty poklady někde být musí! Prozatím vždycky marně jsem hledal. Kromě prázdné peněženky a ztracené zubní protézy jsem v Radhošti v těch místech plných zlata, stříbra a drahých kamenů jiný poklad neobjevil.
Text a foto © Richard Sobotka