Čas léta nebýval na Valašsku časem rozmařilých zábav, radosti z tepla, časem dovolených, cestování a letních rozkoší, jak je tomu v současnosti. K odpočinku bylo vyhrazeno zimní období, kdy sníh a mráz přerušil práce na poli. Zemědělské vzdělávací instituce měly pro toto období specifické pojmenování jako „Zimní hospodářská škola.“ Studenti seděli ve školních škamnách od začátku zimního období do jeho konce. S nástupem jara jim pak začínala těžká práce na hospodářství, den co den časově limitovaná „od slunka do slunka“.
Pokrok při obdělávání půdy jen obtížně pronikal mezi horaly. I tak brzy pochopili, že bez vyhnojení půdy bude úroda malá. Proto schraňovali hnůj od dobytka, aby jím mohli zúrodnit svá políčka.
Polnosti byly základem pro obživu rodiny. Drobní zemědělci neměli velká pole a hůř na tom byli už jen hofeři, ti si pronajímali políčka od sedláků.
Poněvadž se jednalo jen o kousek role, říkalo se mu „záhon“. Sedlák najímal hoferovi „záhon“ obyčejně na místě špatně přístupném, kde sám nerad pracoval, protože se tam hnůj i sadba musely odnést na zádech a úroda zase pracně stahovat, nebo také nosit na zádech.
Hofeři chovali kozy a to jak pro mléko, tak i pro hnůj do záhonu, na kterém obvykle sázeli zemáky. Záhon na tomtéž místě najímal sedlák hoferovi jen na jeden rok, aby ho měl pro příští rok vyhnojený. Dalším rokem najal hoferovi záhon zase vedle.
Hnůj vynášeli na pole časně na jaře ve velkých putnách na zádech. Na určitý den pozval hofer několik mužů – „nosičů“. U hnojiště postavili lešení asi 80 cm vysoké, tam nosič postavil velkou putnu se šlemi na ramena. Vidlemi hnůj do putny nosiči naložili a zátěž o váze asi 40 kg odnášeli na zádech do svahu na „záhon“. V čase první světové války, kdy byli mužové na vojně, vynášely hnůj ženy.
Vynášení hnoje na pole byla práce těžká a špinavá, nebylo snadné nádeníky sehnat. Ti se během vynášení posilovali kořalkou, kterou musel hofer zajistit. Když nosiči po dvakrát za sebou hnůj vynesli a kořalku nedostali, tak při třetí túře cestou z pole zavěsili prázdné putny před sebe, tloukli na ně paličkami a helekali na znamení, že žádají posilnění.
V čase senoseče a žní se valašští horalé raději nechávali najmout na práci u sedláků na Hané. Skupiny mužů, vyzbrojených kosami, hrabicemi a brousky odjížděly na několik dnů i týdnů na Hanou. Většinou už měli předem práci u tamějších sedláků zajištěnou. Pracovat na Hanou během léta odcházely i ženy. I na Hané to byla práce od slunka do slunka, přece se námezdní dělníci vraceli domů na hornaté Valašsko v dobré fyzické kondici, protože sedláci na Hané na jídle nešetřili. A domů si námezdní dělníci kromě mzdy přinesli ještě obilí, luštěniny, mouku, kaši a podobně.
Tato práce však na začátku druhé světové války zanikla.
O. Hrubý: Orba na Valašsku.