Hudební skladatel Leoš Janáček – nejnovější historie hovoří o geniálním hudebním skladateli. Narodil se 3. 7. 1854 chudému hukvaldskému kantorovi jako deváté ze třinácti dětí. Měl v oblibě hrad Hukvaldy. Na přilehlých bastionech rád sedával a nechával se inspirovat překrásným výhledem na okolí.
Hudba Leoše Janáčka byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců, ale jeho dílo je oceňováno jako jeden z pilířů světové moderní hudby.
Leoš Janáček studoval v Brně, Praze, Lipsku a Vídni. Po návratu do Brna tam působil jako ředitel varhanické školy. Po vzniku Československé republiky byl profesorem konzervatoře v Brně i v Praze.
Kromě světově proslulých oper psal i vokální, orchestrální, komorní skladby a kantáty. Při své tvorbě vycházel z moravského folklóru. Sbíral lidové písně v okolí Valašského Meziříčí, na Rožnovsku, Frenštátsku a Vsetínsku. Na text M. Kurta napsal kantátu Na Soláni Čarták, na text Ozefa Kaldy Zápisník zmizelého. Také Valašské tance. Jeho fejetony pro Lidové noviny vydal Josef Strnadel v roce 1954 pod názvem Hukvaldské studánky.
Leoš Janáček zemřel 12. 8. 1928 v Ostravě.
Podnes Leoše Janáčka připomíná plastika Lišky Bystroušky, kterou na paměť prvního uvedení stejnojmenné opery na Hukvaldech 20. 6. 1959 věnovali myslivci a lesníci v Hukvaldské oboře.
V Hukvaldech je na rodném domě Leoš Janáčka umístěna pamětní deska.
Hradní Motta hukvaldského hradu, původně předsunuté opevnění bylo vybudované v 15. století, ve sklepeních se nacházelo poddanské vězení, v současnosti slouží pro kulturní účely, pořádá se zde festival Janáčkovy Hukvaldy.
V červenci roku 2024 si připomeneme 170 let od narození hudebního génia Leoše Janáčka.
PhDr. Libor Knězek, literární historik, kritik a publicista (13. 7. 1929 – 13. 4. 2017.
Studoval na gymnáziích ve Frenštát a ve Valašském Meziříčí, literární vědu a estetiku na UK v Praze. Pracoval v Bratislavě v oblasti literárního muzejnictví, spolupracoval s literárněvědným ústavem SAV a v letech 1959-90 působil ve Svazu slovenských spisovatelů. Věnoval se české a slovenské literatuře 19. a 20. století a česko-slovenským literárním vztahům. Je spoluautorem asi 150 publikací. Sestavil Encyklopédiu svetových literárních diel. Rodnému kraji věnoval čtení o B. Četynovi Krajina černá lesem a o J. Strnadlovi Shledání s krajem. S J. Nečasem vydal Malý literární místopis Československa. Připravil knihu o své matce Marii Knězkové-Parmové Život v práci i tužbách. Vydal knížku Literatura na Frenštátsku a do frenštátských Hlasů muzea psal své literární vzpomínky. Je držitelem Ceny sv. Martina 1998. V roce 2024 uplynulo 95 let od narození PhDr. Libora Knězka.
Ohlédnutí za tanečníkem a muzikantem Vladimírem Štruncem.
Letos v červenci by se dožil 95 let. Narodil se 15. 7. 1929 ve Fryštáku (dnes Karviná), zemřel 31. 3. 2000 v Rožnově pod Radhoštěm.
Jeho otec pocházel z jižních Čech, maminka z Valašské Bystřice. Vladimír se sice narodil ve Fryštátě, kam se rodiče odstěhovali za prací, ale ještě před druhou světovou válkou osud celou rodinu zavál do Rožnova a Štruncovi už zůstali zdejšímu kraji věrni.
Svůj život dělil Vladimír o zaměstnání v Tesle Rožnov, rodinu a muziku. S mladším bratrem Jaromírem patřil k zakládajícím členům souboru Radhošť, byl jedním z jeho vedoucích, pečoval o mladé muzikanty, sbíral a zapisoval lidové písničky, byl autorem řady z nich a napsány byly tak dobře, že zlidověly. Nemalou pozornost věnoval mladým muzikantům. Záslužným je jeho podíl na vzniku orchestru lidových nástrojů a také na konání Rožnovských slavností.
Vladimír Štrunc ovládal celou řadu hudebních nástrojů a byl v souboru univerzálním hudebníkem. Mohl se postavit v muzice na kterékoliv místo, každou partituru spolehlivě zvládl a zahrál od primáše přes tercáše, kontráše, basistu, a také klarinet. Takových muzikantů je málo.
V 50. letech 20. století založil v Rožnově orchestr lidových nástrojů. Účinkovali na tehdejší Pálkovně, kde orchestr lidových nástrojů prvně vystoupil.
„Vladimír dělal všechny hudební úpravy pro soubor Radhošť,“ vzpomínal před časem bratr Jaromír Štrunc. „Mnohá pásma se stále tančí a jsou uváděny jen s menšími úpravami. Oba jsme tehdy zapisovali písně pamětníků do té doby neznámé, které nebyly v žádném zpěvníku. Také u vlastní rodiny, takže se v písničkách objevují i jména našich příbuzných.“
Poslední práce, kterou Vladimír dokončil ještě před svým skonem byla textová korekce a celý hudební zápis valašských koled souboru Radhošť, byť není uveden ani jako autor nebo jako spoluautor.
Už jen vzpomínka na rožnovského muzikanta, vzorného táty, dědečka a dobrého člověka Vladimíra Štrunce.
Josef (Jožka) Baruch – malíř, grafik, spisovatel. Narodil se 28. července 1894 ve Valašském Meziříčí – Krásně, zemřel 22. 11. 1966 v Praze.
Po absolvování Odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí studoval na VUŠP v Praze. Věnoval se malbě a grafice, především dřevorytům, které často koloroval. I když působil v Praze, převážná část jeho prací vychází z Valašska. Inspiraci nalézal také v díle Petra Bezruče. Vydal několik vzpomínkových knih, které shrnul do sbírky Z pod Junákova.
Akademický malíř, grafik a spisovatel Jožka Baruch byl nejmladší z pěti děti krásenského železničáře. Už jako chlapec kreslíval o přestávce za krajíc chleba se špekem spolužákům všelijaké obrázky. Jeho výtvarné nadání zpočátku rozvíjel jeho nevlastní dědeček v Juřince. To jej přivedlo do učení k malíři pokojů a k tiskaři, pak k řezbáři a odtud na dřevařskou školu ve Valašském Meziříčí. Jako vyučený ornamentální a figurální řezbář se v r. 1911 stal studentem malířství na pražské UMPRUM a v Praze už zůstal.
Kromě dalších také navrhl znak pro město Valašské Meziříčí a sokolský prapor. Jeho práce daleko přesahují rámec tohoto regionu.
Jožka Baruch pracoval v redakcích výtvarných časopisů, věnoval se reklamním tiskům, navrhoval dřevěné hračky i gobelíny (za jeden z těchto návrhů získal v roce 1925 stříbrnou medaili na výstavě dekorativního umění v Paříži). Hlavním polem jeho působnosti se však stala knižní ilustrace.
O Jožkovi Baruchovi bylo známo, že se lekal jakékoliv slávy či oslav, že nerad cestoval do zahraničí. Zato nadevše měl rád své Valašsko, kam se po celý život rád vracel. V červenci roku 2024 uplynulo od jeho narození 130 let.
-sb-