V současné době, napěchované moderní technikou od sklepa až po půdu, je termín „švihák lázeňský“ už poněkud zapšklá a korpulentní formulace.
Ruku na srdce, kdy jste navštívili lázně naposledy? Snad jednou v životě, pokud vůbec, takže obrázek šviháka lázeňského je pouze fiktivní literární představa poněkud deformovaná snahou autora udržet pozornost laskavého čtenáře, podbízet se mu a v záplavě konkurenčních plátků se mu zalíbit.
Asociace lázeňských šviháků by snadno rozcupovala sto let starou představu lázeňského hosta, přidržujícího se módního trendu, tedy člověka mužského pohlaví, jak okázale korzuje lázeňskou promenádou v nažehlených kalhotách do ostrých puků, sako béžové barvy, může být i kárované, košili na rozhalenku, jak se tehdejší lázeňští frajeři parádili, v kapsičce saka nezbytný kapesníček, střevíce hezky provzdušněné, letní klobouček na hlavě, aby bylo co smekat, v jedné ruce lehce čoudící viržinko navoněné kubánským tabákem, na jednom prstu masivní prsten žluté barvy, imitující nefalšovaný valounek pravého kovu, vydobytého na Aljašce ve kterémsi klondickém rýžovišti zlata, v očích krytých vkusnými slunečními brýlemi vše propalující jiskra a rty pod zastřiženým knírkem v náznaku lehkého úsměvu.
Úklonami se tehdy nešetřilo, ale pozor, neusmívat se jako klaun po malé výplatě, ani jako kašpar, kterému třikrát přeskočilo, decentnost musí prýštit z každého pohybu i z hnutí mysli, jako horská bystřinka, plná radosti a naděje. Kampak se tento poněkud obstarožní švihák lázeňský, tím věčným couráním už poněkud unavený, kam on se poděl?
Hledejte přívětivé zákoutí s výhledem na řeku a na louky plné květů ve stráni, na rozkošné lipořadí po celé délce nábřeží, na sochu svatého Jana Nepomuckého a také na zdobné lázeňské domy, připomínající poztrácené perly v zeleni stromů a okrasných keřů.
A co lehounká křesílka se sedáky i opěradly propletenými rákosem? Neobávejte se, nezůstanou dlouho neobsazena.
Už po chvíli to kolem dokola švitoří smíchem a sladkými poznámkami troušenými lázeňskými dámami, co objekt to růže nebo konvalinka či pivoňka v rozpuku, jak se snaží strhnout na sebe pozornost šviháka lázeňského.
„Dovolíte, madam, abych vám posloužil zápalkou?“
Sbor lázeňských dam je nejen rozkošné shromáždění, které má mezi rty kromě úsměvu nezřídka i moderní cigaretu. Kdo ví, kam až to v oněch romantických časech vedlo a kde všechno nakonec skončilo. A kolik je pravdy na tom, že se do lázní nezřídka jezdilo pro děťátko, které se jaksi nedařilo uplácat z domácího zdroje? Je také pravda, že tyhle lázeňské známosti v tehdy už pozvolna vyhasínajícím baroku tak jako tak nakonec vyčpěly a vzpomínka na ně skončila i s jejich nositelem v hrobě.
Jak to se šviháky lázeňskými je v současném světě, přeplněném technickou abstrakcí, nad kterou by kolikrát užasnul i sám mistr kubistického malovacího stylu Picasso a jeho následovníci. Nedá se svítit, lázeňští šviháci jsou v odpadkovém koši zapšklé historie, doba je zkrátka jiná.
Na scénu se řítí masivní motocykl, nebo raději bourák auťák, kdy je v jeho interiéru možné během několika minut prožít celý život, možná jeden, možná i dva, třeba i deset. Už se nehledí na to, zda posádka takového parníku kouří, ale spíš co se kouří. A co se pije. S oblibou se dávají na přetřes krvavé story, někdy proložené slzavým údolím, probírají se hříchy slavných osobností, jak kdo koho poslal někam a jak ho pak zase uvítal s otevřenou náručí zpátky u rodinného krbu, který je podnes základem všeho lidského na tomto světě. A nejde o to, že se u zmíněného krbu střídají herci jako v Shakespearově dramatu. Doba je zkrátka jiná.
Už jen málokdo zatouží uvidět Měsíc nad řekou a všimnout si, že řeka skutečně bývá stříbrná, že louka plná rozkvetlých kopretin nijak nezestarala a naopak je pořád krásná, pěknější než mistrovské dílo zarámované plochy jednolité barvy bez jediné šmouhy Mistrova štětce. A se známostmi je to jako s buchtami: jednu zkonzumuješ, hned se na talíři objeví další. Už tolik nesejde na vkusu, vstřícnosti a ušlechtilosti kovu, hlavně že je, když je ho právě potřeba. Čas beztak všecko poztrácí a vše ulehne do jámy, ve které poslední sen rozdychtěně hryzá zem.
Na stole zůstala zapomenutá pohlednice z prvé poloviny dvacátého století: Pozdrav z lázní. Řada dřevěných domků, postavy v maškarádě, která se už sto let nenosí, v pravém horním rohu kopec na který by se chtěl vyškrábat snad jen poblázněný turista, v levém horním rohu rozesmátá slečna se kterou by se chtěl zaplést sotva který současný frajer, i kdyby byla jediná a poslední, a vše dekorovala černočerná bezměsíční noc bez jediné hvězdičky na obloze.
I když návraty nejsou vítány, přece se po tisíciletí pořád opakuje jedno a totéž.
Text a ilustrace © Richard Sobotka