Opatrovatelkou křížů v Rožnově pod Radhoštěm byla roku 1981 paní Marie Švancarová. Pečovala o kříže na Láni, pod Kozákem a také o dva centrální kříže na starém hřbitově na Prochodné.
„Jsou čtyři, ale ve skutečnosti je těch křížů pět,” upřesnila paní Marie Švancarová. „Ten pátý, malý, patří synovi Jiřímu, který mi zemřel, ale ve skutečnosti je právě ten kříž strašně velký.”
Paní Marie Švancarová (18. 4. 1926 – 6. 12. 2012) byla pracovnicí rožnovské pošty na třídírně zásilek, pak ve stánku PNS v přízemí budovy pošty, několikrát byla vyhodnocena za nejpěknější stánek. Místo jejího posledního odpočinku mi ochotně pomohla nalézt paní Vladimíra, správkyně hřbitova na Láni.
Pátrat po osudu paní Marie Švancarové dal popud 43 let starý a náhodně objevený její rukopisný záznam o tom, jak se stala opatrovatelkou křížů. Dva centrální kříže na současném starém hřbitově udržovala v čistotě, kdežto kříže na Láni a na Kozáku doslova zachránila.
Toto je zaznamenané vyprávění Marušky od křížů.
Kříž na Láni.
V minulých dobách se na Láni tradičně zapalovaly v den Svatého Jana svatojánské ohně. Na pokraji lesíka byla původně postavena krásná kaplička, ručně vyřezávaná. Uvnitř socha Matky Boží s Ježíškem v náručí, kterou asi v 18. století zhotovil řezbář pan Josef Záruba a na to místo dal jako památku za oběti. Poblíž kapličky totiž byla šibenice. U kapličky se lidé modlili za všechny, kteří tam přišli o život.
Traduje se, že ke dvěma mohutným lípám, byli ke přivázáni Josef Matyáš a František Hajda a k smrti umučeni.
Další hrozné neštěstí se stalo v roce 1890, kdy v těch místech uhasl život dvou mladých lidí. Hezký chlapec Jan Mitáš byl myslivcem a zamiloval se do 18tileté Aničky Zárubové, která byla moc pěkná, ale chudobná. Když chlapcovi rodiče se sňatkem nesouhlasili, vzal mladý lesák svoji milou na Láň, kde ji zastřelil a potom i sebe, na důkaz velké lásky, že nemohli být svoji. Tak zněl dopis na rozloučenou pro rodiče Mitášovy i Zárubovy. Rodiče Mitášovi nechali na Láni postavit kříž na místě, kde zhasl život jejich syna Jana a jeho milované Aničky.
Les na Láni byl jako začarovaný kruh, každou chvíli se tam stalo nějaké neštěstí. Nacházeli tam úkryt všelijací vandalové a zloději, rozdělávali ohně a pak ničili vše, co se dalo. Zničili i krásnou prastarou kapličku a také nedaleký kříž. Kolikrát musela zasáhnout policie. V novějších časech se výstavba rodinných domků rozšířila až na Láň.
Věrohodnými svědky těchto příběhů jsou rodiče staříčka Pernice, kterému bylo tehdy 95 let, když mě to před 15 lety všechno vyprávěl. Dnes už jsou všichni na věčnosti.
Jak to bylo s objevením křížem na Láni?
Jednoho dne jsem při procházce na Láni zahlédla kříž – ve skutečnosti už to ani kříž nebyl, protože se nacházel v hrozném stavu, poškozený, rozbitý, špinavý a ještě navíc zarostlý vším možným. Dlouho jsem u kříže stála a přemýšlela, co se tu asi stalo, že je vše tak zničené. Také jsem přemýšlela o tom, jak bych to měla udělat, abych ten kříž dala do původního stavu – byla jsem Pánu Bohu hodně dlužna, vždyť už mě několikrát zachránil život, když mi bylo nejhůř. Tak jsem začala pracovat na obnově kříže s pomocí dvou dobrých lidí, kteří mně pomohli dát Pana Ježíše do pořádku, aby byl zase okrasou v lese na Láni. Byla to práce těžká, ale povedla se, díky Bohu.
Pečuji o kříž na Láni již 26 let, starám se o jeho pěkný vzhled. Chodí tam spousta lidí, kříž obdivují, dělají snímky na památku, že máme v lese pěkný kříž. Mám z toho radost a těší mě to. Vždyť kříž zůstává světlem světa. Díky za každé ráno, které je mě Bohem dáno. Maruška.
Kříž pod Kozákem.
Pod kopcem Kozákem vedla úzká, strmá a špatně udržovaná cesta. Řidiči nákladních vozů tam měli zejména v zimě velké potíže. Kolikrát museli v lese nalámat větve a dát je pod kola, aby se neprotáčela naprázdno. Na velké neštěstí nebylo třeba dlouho čekat. Jednoho dne tudy sjížděl řidič Josef Macháček s velkým nákladním autem i s vlekem plně naloženými dřevem pokácených stromů. V kabině byli i tři dřevorubci. Ve strmém klesání selhaly brzdy a auto se i s nákladem zřítilo z příkrého srázu do rokle. V troskách auta vyhasly čtyři lidské životy. Byla to jedna z největších havárií, jaká se kdy na cestě pod kopcem Kozák přihodila.
O dva roky později dva mladíci od Mošnova na motorce nezvládli řízení a našli na dně rokle smrt. Pak tam devítiletého chlapce při jízdě na kole srazilo auto, chlapec byl na místě mrtev. Za první světové války byli na Kozáku umučeni zdejší občané radní Josef Fojtášek a hospodský Ondřej Žitník.
Místní se báli ke Kozáku chodit z obavy, že je někdo přepadne. Pak se rozšířila zpráva, že se tam v lesíku zjevují duše zahynulých v podobě bílé paní. Přítrž tomu udělal až místní pan farář Jan Černocký, který s pomocí kostelníka vykropil svěcenou vodou všechna místa, kde byly ztraceny lidské životy, a odsloužil mši svatou za zemřelé. Také poprosil věřící o příspěvek na kříž, který byl postavený roku 1737 mezi dvěma lipami. Pak už se strašidla neukázala. Ke kříži se konaly poutě a v měsíci květnu mariánské pobožnosti. Kříž pomáhal lidem od trápení.
Tak mi to všecko vyprávěl staříček Pernica.
Časem upadl kříž na Kozáku v zapomnění a žádný nevěděl, že tam nějaký kříž existuje. Chodník ke kříži zarostl neprostupným křovím. Pohled na místo u kříže byl více než žalostný.
Před 25 lety zemřela moje milovaná maminka, tak mně srdce pukalo žalem nad její ztrátou, protože to byla pro mne ta nejhodnější maminka na celém světě. Chodila jsem za ní každý den na hřbitov. Jednoho dne jako by mne šestý smysl ponoukl pohlédnout na zarostlý svah u silnice – jako bych tam zahlédla uprostřed křoví světlo. Dodala jsem si odvahu a prodrala se do toho místa. Co jsem spatřila, na to nezapomenu, co živa budu. Stála jsem u kříže a nevěřila svým očím. Pan Ježíš byl na kříži v zuboženém stavu, celý obtočený trním, až mě bylo do pláče. V té chvíli jsem nic nemohla udělat, alespoň trní jsem z kříže sundala.
Umínila jsem si, že kdykoliv půjdu na hřbitov, pokaždé se u kříže zastavím a udělám pro něj vše, co bude v mých silách.
Vůbec to nebylo jednoduché. Nejprve ve svahu kolem kříže pokácet všechny suché stromy, prokopat celý břeh a dobře prohrabat, vybrat kamení, dovézt hlínu a zaset travou. A ještě udělat cestičku, aby ke kříži byl dobrý přístup.
Na tu těžší práci jsem si pokaždé někoho obstarala a každému ze svého zaplatila.
Kříž jsem nechala zrenovovat.
Já už jsem měla obě ruce sedrané do krve, protože to nebyla práce jen na týden, ale spoustu dní, jakoby neměla konce. Některý den jsem pracovala až do ½ 11 hod. v noci, protože doma jsem musela mít také všechno v pořádku. Na poště jsem byla vždy už v 5 hodin ráno, protože jsem musela rozdělovat korespondenci, aby poštovní auta mohla odejet co nejdříve.
Ale takový už je život.
Řídím se heslem: Žít znamená bojovat! Někdy je to těžké, ale nechce-li někdo nést svůj kříž, pak musí nést sám sebe – a jde o to, co je těžší.
Když byla práce u kříže na Kozáku skončena, měla jsem velkou radost, že se mně s pomocí Boží splnilo to, co jsem si předsevzala, aby kříž zůstal světlem světa pro mnoho lidí.
Píše se už rok 2004 a já se o kříž na Kozáku starám už 26 let. Kříž je turisty hodně navštěvován, každému se tam líbí – mám z toho radost.
Maruška od křížů.
Paní Marie Švancarová, opatrovatelka křížů, pošta v Rožnově p. R. stánek PNS.
Paní Marie Švancarové odpočívá v rodinném hrobě na Láni. Uvedena je na náhrobní desce rodiny Filipových jen křestním jménem Marie a životopisnými údaji. V rodinném hrobě je uložena její urna.
To jsou příběhy opatrovatelky památek Marie Švancarové – Marušky od křížů.
……………………………………………………………………………………………
Kříž na Láni a pod Kozákem v současném tisku.
Drobná lidová architektura.
Patří sem boží muka, kříže a kapličky. Objekty jsou zpravidla situovány ve volné krajině. Pašijový obraz, soška nebo reliéf umístěn ve skříňkách nebo i na sloupech. Některé nesou záznam o čase zřízení, nebo důvod, proč byly postaveny právě v tom čase a na tom místě, a kdo je postavil. Jiným schází letopočet pořízení i jakékoliv zdůvodnění. Některé jsou honosné, jiné prosté.
Drápalův kříž na Láni.
Nachází se uprostřed malého hájku na Láni mezi habry, lípami a duby. Litinový kříž je nazývaný jako Drápalův. V roce 1818 tam nechal radní a představený obce Cyril Drápala vztyčit dřevěný kříž s plechovým korpusem Krista.
Je možné, že na tomtéž místě stál již dříve kříž dřevěný či kamenný.
V minulosti se zde nacházela šibenice, součást městského práva, připomínaná v listině z 25. 3. 1507. Také se uvádí, že kříž byl postavený jako prosba za odvrácení morové epidemie.
Kolem kříže vedla cesta do Vidče. Lidé a zejména mládež se u kříže scházeli o svátku sv. Jana Křtitele, zapalovali v ten večer oheň a metali zapálené metly do temné noci.
Do roku 1890 doprovázel kříž obraz Panny Marie ustavičné pomoci a staral se o něj farář Frňka.
Roku 1890 povalil původní Drápalův kříž vítr. Ještě toho roku byl nahrazen novým, posvěcený 15. srpna farářem P. Josefem Arnoštem.
Podle Miloše Kulišťáka zůstal v polovině 20. století z původní památky jen kamenný sokl, železný kříž někdo odlomil a odnesl. Škoda byla až po nějakém čase napravena.
Rok vztyčení kříže připomíná letopočet 1890.
Kříž pod Kozákem.
Kopec Kozák (429 m n. m.) se nachází jihozápadně od města. Pravděpodobně byl na tomtéž místě kříž již dříve, jak uvádí rožnovský děkan P. Josef Arnošt: „…kamenný nízký kříž, jenž nad pivovarem ve stráni Kozáku stával, byl roku 1857 přenesen do Uhlisk a tam postaven.“ Cesta do Vidče tudy v té době ještě nevedla.
Kříž pod Kozákem údajně nechal postavit tkalcovský mistr a měšťan rožnovský Bartoš na památku zachránění života, kdy byl přepadený uherskými zbojníky, kteří mu koně, vůz i tovar uloupili, jeho spoutali, ústa zacpali a nechali ležet, až byl náhodně objeven svým tovaryšem.
Podle jiné legendy věnoval peníze na postavení kříže svobodný František Bartoš, když umíral.
V polovině 19. století byl původní kříž nahrazen novým. I ten měl dramatický osud. Kříž údajně neuctivě pomazal jistý Haverlant, dělník rožnovské papírny, k činu se doznal až ve chvíli, kdy mu papírenské válce rozdrtily obě ruce až po ramena.
kříž bez úhony přečkal sesuv půdy během povodně v roce 1997. Poblíž kříže je lavička, je od ní pěkný pohled na Rožnov, Veřovské vrchy a okolí.
(Daniel Drápala, Richard Sobotka, Vojtěch Bajer: Příběhy staletím vyprávěné. Edice Rožnovské malé tisky, svazek 3. Vydalo Město Rožnov pod Radhoštěm- Zlín v roce 2004.)
Text a foto © Richard Sobotka