Země Koruny české měly za vlády Habsburků štěstí na císaře Josefa II.
Už jeho předchůdce Josef I. (1678-1711) byl nakloněný k reformám. Narodil se jako sedmé dítě a třetí syn císaře Leopolda Josefa I., ale předčasná úmrtí jeho sourozenců z něj učinily otcova dědice. Otec jej nechal už jako devítiletého korunovat na uherského a o tři roky později i na římského krále. Josef I., vlažný k náboženství, se pokusil provést řadu pokrokových reforem. Jeho snahu překazila roku 1711 předčasná smrt, zemřel ve věku pouhých 33 let na neštovice. Josef I. měl jediného syna, ten však zemřel v kojeneckém věku. Tituly a moc tak zdědil jeho mladší bratr Karel, poslední mužský příslušník Habsburků na českém trůně. Karel VI. žil v letech 1685-1740, vládl 1711-1740. Za svého panování tvrdě prosazoval rekatolizaci. Nekatolíky přísně trestal a pálil zakázané knihy.
Po jeho smrti se na trůn neposadil podle zažitých zvyklostí muž, ale žena, nejstarší dcera Karla VI. – Marie Terezie, která žila v letech 1717-1780 a panovala v letech 1740-1780. Místo na trůnu si však musela vybojovat s evropskými panovníky. Války o trůn skončily roku 1748, Marie Terezie byla uznána za panovnici, ale ztratila většinu Slezska a území v severní Itálie.
Marie Terezie byla energická, rozhodná žena a osvícená vládkyně. V monarchii reformovala soudnictví, finančnictví a také školství zavedením všeobecné vzdělávací povinnosti. Byla jedinou ženou na českém trůnu. Považována byla za nejslavnější matku Evropy.
Císařovna Marie Terezie roku 1765 jmenovala svého nejstaršího čtyřiadvacetiletého syna Josefa II. svým spoluvládcem. Ten byl v reformách radikálnější, než jeho matka, ale prosadit se mu některé z nich podařilo až po její smrti roku 1780.
Josef II. byl osvíceným panovníkem a reformátorem. Žil v letech 1741-1790, panoval v letech 1780-1790.
V osobním životě neměl příliš štěstí. Poprvé se oženil v devatenácti letech s Isabellou Parmskou, kterou velmi miloval. Měli dvě dcery, ty však záhy zemřely, tak jako Isabella. Na nátlak matky Marie Terezie se Josef II. oženil s Marií Josefou Bavorskou, ale prý se jí nikdy ani nedotkl a po její smrti roku 1767 se už nikdy neoženil.
Josef II. měl prostý lid rád. Říkali mu „Selský císař“. Patřil mezi tak zvané osvícené absolutisty. Z jeho reforem roku 1781 byly tři zásadní: zrušil cenzuru, nevolnictví a vydal toleranční patent, kterým uzákonil i další vyznání mimo katolické.
Toleranční patent významně ovlivnil život evangelíků zejména na Valašsku. Ještě Roku 1931 byl zmíněn na Vsetíně v Knihovně kultur ve věstníku „Naše Valašsko“ č. 1. tiskem „Petice Valachů k císaři Josefu II. za náboženskou svobodu r. 1780.“ Petice byla sepsána a císaři předána rok před uzákoněním tolerančního patentu.
Tisk je v podstatě přepis zmíněné Petice, jejíž originál se zachoval v Moravském zemském archivu v Brně. Tiskovina má pouhých 8 listů zvětšeného formátu A5. Text Petice je uvedený na vnitřních stranách obálky, fotokopie Petice je na dvou vnitřních listech a na zbylých čtyřech listech jsou zaznamenány komentáře Dr. Frant. Tichého, Ph. Mg. Josefa Čižmáře a poznámkou redakce časopisu k Petici Valachů.
I po více než dvou stech letech od sepsání Petice je tento dokument zajímavý poznatkem, jak propastný rozdíl byl tehdy mezi císařem a poddanými.
Je to patrné už z ponižujícího oslovení císaře v úvodu Petice.
Nejvyšší monarcho, římský císaři a kníže našich zemí!
Nejponíženěj prosíme, k nohám padáme, ruce, nohy líbáme a pro Kristovu lásku, pro Boží milosrdenství v nejhlubší poníženosti a pokoře poníženě pěkně prosíme a žádáme.
Vsetínští Valaši prosili a žádali o zachování víry svých otců.
Své představené kněze katolické opuščíme, poněvač kněží všechen lid užívají Písma evangelická za Martinem Lutherem na věky do pekla při každém kázání odsuzují ty Písma proklínají a lidem mocně odbírají, také lid mocí areštem na víru katolicků přehánějí.
Katoličtí kněží horlivě pobízeli evangelíky k přestupu na víru katolickou.
Měsíce apríle roku 1777 páni pátři missionálé, že od královského dvoru skrz komissí vyslání sú, decrety ukazovali a mluvili na kazatelnicách, pro Boha lid prosili, aby jeden každý pod svým dobrým svědomím se vyznal, že přijde sloboda evangelickej víry, aby se bezevšeho ohledání lidé přiznali.
Mnoho evangelíků v dobré víře uposlechlo.
Mnoho tisíc lidu se dobrovolně vyznalo a ješče brzo víc jich ukrytých jest pod jménem katolickým pro bázeň arestův a od statkův pro vyhnanství očekává, skrze to přišla Comiss z vojakama na panství Vsetín, v noci do osady Ruščky na spící lidi vpadli, hned tři muský a jednu ženskú obtíženú zamordovali. Na kterýchžto obcách po tři štvrti roku vojáci leželi, a všudy v areštách a nejvícej v Hradišči téj víry lidi přes štyrycet nedělí vězili a taky ze svobodných míst i ze zákupů dvacatero lidí zadali a takovým lidem statky prodali a zebrali a do cizích zemí zadali.
Kde jinde za takové situace hledat zastání, než u samotného císaře?
O nejjasnější císaři, k komu se tuto utéci a za pomoc prositi máme, nežli po Pánu Bohu k jejich osvícenej jasnocsti císařskéj a otci našemu?
Poněvač i naši předkové od dávných časů pod jménem katolickým všechno contribucí věrně a poslušně sme dávali a na žádnú protivnost nikdy nemyslili ani mysliti nechceme, nýbrž sme jejich dítky i poddaní jakožto nejvyššímu králi a otci našemu v ruce se klademe.
Poddaní úpěnlivě a poníženě prosí, aby vládce rozhodl, napravil křivdy, pomohl …
O nejmilostivější císaři, ráčijú se svých poddaných zaujeti a proti duchovní vrchnosti nás brániti, aby ti, kterýmž my chléb dáváme, do pekla za živa nás neodsuzovali…
Prosba je adresovaná samotnému císaři, nebylo jiného, kdo by mohl pomoci.
Což my statku aj krvi vylití pro tu víru nelitujem, vždy sme k smrti poddaně hotoví, tak i vězení hrdelné znášíme, Pánu Bohu se těšíme a na nejmilostivější vůli a mínění císařsko královskej osvícenosti očekávajíce umíraje těšiti se budem, jejich Milosti poddaní, za kterúžto nejmilostivější císarsko královskú milosti a pomoc, spomožení my naše zkrúšené modlitby za jejich dlúhé a ščastné panování a po smrti s Kristem Pánem na věčné kralování, pokudt našeho věku stávati bude, Pána Boha prositi nepřestanem. My všichni dle tejto sprostej a poniženej prozbečky jejich nejposlušnější dítky zůstáváme nejmilostivějšího císaře a pána našeho.
Dále je vyjmenováno 34 valašských osad a vesnic, které Petici podpořily.
Na nejjasnější(ho), nejmilostivější(ho) římského císaře a krále, erbovních zemí knížete a pánna panna
nejponíženější k nohám padající prosba
od nás,
od mnohých obcí, pro Boha živého o milost a pomoc volající, aby naše do dnes se trápící požádání straněvá evangelickej víry z Milosti nejvyšší a nám k potěšení brská spravedlnost skrz vaše ruce udělena byla.
Tolik ponížená prosba Valachů po spravedlnosti k nejvyšší pozemské instanci. Jaký měla ohlas? O tom se zmiňuje dodatek „Poznámka redakce“.
Toleranční kostel ve Velké Lhotě. 
Stává se zřídka, aby žádost podaná Valachy císaři Josefu II., napsána nikoliv na pergamenu, ale na obyčejném papíru se zachovala v originálu. Petice je vzácná nejen svým obsahem, také „… výrazem ideového hnutí lidového jak duchem, tak jazykem a rovněž klasickým lidovým stylem.“ Petice sice neměla rozhodující význam pro vydání tolerančního patentu, důležitější byla pevnou a neochvějnou vytrvalostí s jakou lid setrval na svém přesvědčení. Vláda poznala odhodlanost lidu v boji o obcování s Bohem svých předků. Takže i tato „prozbečka“ posunula lidské dění ve smyslu pokroku humánnosti.
Zpráva o tom, že císař Petici přijal se rychle šířila. Ovšem z Vídně se také doneslo, že císař Petici před očima žadatelů roztrhal.
Delegace Valachů, z nichž Bubela (tkadlec, holič a knihař na Vsetíně, zemřel roku 1795 jako 64letý) Petici císaři podal. Delegace Valachů byla po návratu údajně předvolána, vyslechnuta a měl být dán návrh na jejich potrestání.
Někdy se poštěstí, že v řečišti po staletí plynoucího času vyšší moc některého z mocnářů osvítí. Tak byla císařem Josefem II. „prozbečka“ vsetínských Valachů nakonec přece vyslyšena.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka