Lehký větřík nadzvedával vše, co bylo v jeho silách nadzvednout, ale jiskřivé sluníčko od božího rána přibíjelo stovkou hřebíkem, nažhaveným na 95 stupňů Fahrenheita, vše, co bylo možné přibít.
Pepis se v lehkém letním oblečení opíral před Konzumem o železné zábradlí, čmoud cigarety sál tak úsporně, jakoby vytláčel z hrotů plic poslední kyslíkovou kapsli. Kvelb se vším možným od párátka po atomovou ponorku otevřou až za třicet minut, za dvacet devět, dvacet osm… Pepis napjatě sledoval minutovou ručičku na náramkových hodinkách, které předevčírem navečer stáhl po setmění bezprizornímu bezdomovci z pazoury, aniž měl jistotu, jestli hodinky vůbec fungují.
Poslední cigaretu, už jen nedopalek, z úsporných důvodů ani nevyndával ze rtů, třebaže vajgl začínal pálit. Jen co kasírka Máňa otevře do spárky dveře kvelbu, protáhne se dovnitř jako had a šikovně jednu krabičku cigaret šupne do trenýrek, kdo by mu prohlížel tak časně ráno spodní prádlo až na tělo…. Ale kasírka Máňa, baba potvora, té neunikne ani myší ocásek pod prodejním pultem.
„Jo jo,“ houkne. „Jo jo jo, já vím, zase sis zapomněl vzít v kredenci z malovaného hrníčku těch pár drobných…“
Sakra ta snad ví i to, že už třetí týden nesvlékl zaprděné trencle a že při každém vydechnutí jakoby vypustil luft ze špatně vypláchnuté pivní bečky.
„Připíšu ti to na futra,“ křikla Máňa, i když dobře věděla, že se tak jako tak jedná o nedobytnou pohledávku. „A víš, že už je toho na tom tvém futře víc, než co ti dělá měsíční apanáž od sociálky?“
Jako na potvoru se před Konzumem nachomýtla Jaruna. Ta snad od včerejšího večera, kdy v opuštěné a už hodně zanedbané kůlně ve švestkovém sadu na okraji vsi upadla do hluboké dřímoty, a dosud ještě neotevřela oči, když se do takového hicu vykutala v prošívané péřovce, už jen ty lyže jí scházely a mohla na kopci za vsí hledat sníh.
„Dej jednu,“ žadonila, ekonomicky také beznadějně vyčerpaná. „Nebuď škrťa.“
Seděli na obrubníku, obecní pozemek, nikdo nemohl vyčítat, že využívají něčí soukromý majetek, báňali jako o dušu, jakoby, jen co doberou z krabičky poslední cigaretu, že nastane konec světa.
„Víš, že jsi docela fajn kluk,“ rozparádil Jarunu vydařený start do nového dne. „Dej si slzu,“ vytáhla odkudsi z nitra svrchního kabátu, ušitého do mínus třiceti Celsiovy stupnice.
Pepis si přihnul, dobrý podkladek nejisté snídaně se vždycky hodí. A jen co mu přílivová vlna donesla tekutinu na hranu zažívacího traktu, rozkašlal se a jako by ho mělo roztrhnout.
„Síla, co?“ přitakala Jaruna. „Čpí trochu po petroleji, ale to je tou flaškou.“
Už jen tak seděli a vlaštovky jim létaly nad hlavou.
Kouřit ještě měli co, ale s pitím už byli na dně. Když vylízli i tu poslední kapku, pobídla Jaruna: „Hoď flašku do vysoké trávy mezi kopřivy, nemusí hned každý vědět, co za hnus jsme měli.“
Kolem se plouhal Kájíček, hrbil se, každý další den měl hlavu níž. Ten se naposledy převlékal o Vánocích, když uklouzl na ledu a že ho před možnou operací musí umýt a vydesinfikovat, ale nic mu nebylo. I tak ho smrtka už nějaký čásek tahala na špagátě a váhala, jestli už dnes nebo až zítra vzít Kájíčka na paškál.
„Nezbyla by jedna?“ žadonil Kájíček o cigaretu.
„Máš smůlu, kámo,“ odbyl ho Pepis.
Ale pak se slitoval a jednu napůl vytřepanou mu podaroval, a také zapálil, ovšem poslední sirkou, takže od té chvíle museli báňat nepřetržitě a připalovat jednu od druhé, až do té poslední.
„Být o nějaký pátek mladší,“ naladila Jaruna hovor na příjemnější notu. „Hned bych tě smýkala na obecní úřad, aby nás starosta sezdal,“ udělala Pepisovi poněkud opožděnou nabídku.
„Když jsem tě o ruku požádal loni v květnu, událo se všecko právě na tomhle místě, jenom ses ofrnila, jako nějaká dáma, a že máš v seznamu nabídky na lepší partie,“ poškubl Pepis rameny.
„Jenže loňského roku v květnu na tomhle místě, drahoušku, miláčku, zlatíčko, cukrkandle jsi mne nepožádal o ruku z důvodů okroužkování, nýbrž protože jsem v té ruce držela flanděru rumu, kterou jsem čmajzla tuhle v Konzumu, když kasírka Máňa právě nedávala pozor,“ upřesnila Jaruna.
„Tak jako tak ti úhradu připsala na futro,“ dodal Pepis.
Už neměli nic závažného, co bylo potřeba projednávat. Přece se Pepis jakoby rozpomněl na cosi důležitého.
„Který je dnes den?“ zeptal se.
„Jak to mám vědět?“ ohradila se Jaruna. „Netuším, jestli včera bude až zítra, nebo zítra bylo už předevčírem. Myslím, že úterý, nebo středa, ale nejsem si jista kterého týdne a jestli je jaro nebo už podzim. Proč se ptáš?“
„Být sobota, tak bychom to vzali po betonové lávce přes potok na obecní úřad ke starostovi, ať nás rovnou na místě dá pěknou řečí dohromady, že prstýnky dodáme později,“ mínil Pepis. „Jenže když je to s těmi dny v týdnu tak sakramentsky zašmodrchané…“
Ohromená Jaruna, jako trefená bleskem z čistého nebe, popadla Pepise kolem krku a hubu na hubu přisála se jako italský vysavač o výkonu dvou tisíc wattů…
Pak už nebylo nic dalšího na práci. Jaruna přitáhla zimní prošívanou bundičku těsněji k tělu, aby jí vyhřívátko Pepisovy nabídky vydrželo co nejdéle. Pepis konečně nasál do vycucnutých plícních sklípků několik molekul čerstvého povětří, ale hřbetem dlaně si otíral čelo, tak se mu pořád rosilo. Den žhnul jako vysoká pec, plná roztaveného železa. Teploměr na vnější stěně trafiky, hned vedle dveří, měl jenom Fahrenheitovu stupnici a zastavil se na cifře 95 stupňů…
Svíčkové báby uklízely kostel na nedělní pouť, Pepis a Jaruna tam zašli usednout do lavice, držel se uvnitř příjemný chládek…
Text a ilustrace © Richard Sobotka