Letní čas je na Valašsku tradičně ve znamení čarovných bytostí a jejich kouzel. Je tomu tak již od pohanských dob, jak ve svých „Mytických povídkách“ zaznamenal roku 1820 J. A. H. Gallaš (1756-1840, Hranice na Moravě), felčar, básník a nadšený obdivovatel Beskyd, Valašska a všeho, co tato líbezná končina nabízí. Jako znalec zvyků, pověr, čar, bohyní a bohoňů si všímá, jak pohanské zvyky přešly do éry křesťanské.
Jeho záznam, psaný kouzelnou staročeštinou, je nejen zajímavý, ale také poučný.
Slavané neměli nižádných modl a chrámů, nýbrž klaněli se svému jedinému bohu pod širým nebem, obětujíce mu v posvátných hájích zaslíbené oběti, při nichž kněží častokrát věci budoucí předpovídali. Modly byly obyčejně z mědi koryntské, čili z mosazi slité a zlatem v ohni silno pozlacené. Chrámové aneb zborové kaplice jen ze dřeva, ale nádherně zevnitř vápnem neb barvami čistě obličené, drahými koberci přikryté a rozmanitými zlatými ozdobami vyšperkované.
Radegast na Pustevnách podle frenštátského sochaře Albína Poláška a Radegast v kresbě J. A. H. Gallaše ve srovnání s postavou dospělého člověka.
K nejslovutnějším a nejslavnějším chrámům pohanským byl na Moravě zbor Radegastův na Radhošti.
U takových zborů nacházeli se kněží a skoro při každém rozkošný také háj, v němž se pautníci k vejročním slavnostem scházivali. Po vykonané oběti a pobožnosti vesele hodovali, křepčili a zpívali a takto po pohansku bohy své ctíce, svátky své v tělesných rozkoších a všelijaké roztopášnosti trávili. V čemž jich nynější až příliš zpohanštělí křesťané následují, když v krčmách a hospodách celé takměř nedělní a sváteční dni – a zvláště pak v hody a v masopustě – tancem a zpíváním oplzlých písní v roztopášnosti tráví. Ano, pohané nebyli tak velmi rozpustilí a bezbožní při svojim svátečním hodování, jak naše křesťanská mládež v čas hodů a jiných vejročních slávnostech nalézená bývá. Tak velmi bezbožně sobě již počínají. Nám křesťanům sice není Ježíšem zapovězena veselost v hodování při našich vejročních slávnostech, což se ale v pánu cudně a mírně státi má. Ta ale nemírnost v jídle a pití a více než zhovadilá roztopášnost, kterauž při našem hodování, zvláště pak na konci masopustu vidíváme, nemůže nejen na křesťanů, ale ani na pohanů od žádného maudrého a ctnostného člověka schválena býti. Co se ale tance a chlípného ženského stroje, který za našich časů až velmi pohoršlivý jest, ty se zajisté s křesťanskou kázní docela nesrovnávají a k obyčejům Venušiných ctitelů náleží.
Ale odvrátím očí od těch nestydatě vystrojených takřka polunahých Venušiných kněžic.
Nemysli sobě, milý čtenáři, že bych zde něco na urážku cti naši zvelebené osvícenosti přednášeti a nějakou lžinou uši tvé nelibě „lechtati“ chtěl. Čistau ti přednáším pravdu, o níž se velmi lehko sám přesvědečiti můžeš, kdyby se ti na našich valaských horách do sprostých katrčí a něco o těch velikých zázracích bohynářů, od jejich chudých obyvatelů poslauchati netížilo. Zda bychom v některém kautě ještě nějakau pověru nevyšetřili.
Celá hejna v procesích na hory s flaškami chvátá, staří vojenští obslužníci, popravcův holomci, olejíčkaři, drátaři, a jestli mne pověst nemejlí, ba i staří miškáři, na jaké nemoci churají se od bohynářů dozvěděti.
Jen ohyzdnost pověr a blaudů poznali, zvláště pak pohanských. K popatření rozličných modl, jimž naší prastaří předkové moravští božskou rozdávali poctu. Nahlédněme do jejich svatyně, zda v některém kautě ještě nějakou nevyšetřili pověru, kteráž by vyplenění zaslaužila. Mně aspoň zdá se, že se tam odtud mnohá pekelná obluda a strašná příšera mezi naše sprosté krajany sedlské vkrádá a oné pohanské arcitatíky naše šálí a děsí.
I když J. A. H. Gallaš procestoval kus světa, a profesí byl vzdálený folkloru, přece měl k Beskydám blízko a zaznamenal je z časů na začátku 19. století do svého literárního díla.
Zdroj: J. Skutil: Gallašovy mytické povídky o bozích a bohyních moravských Slovanů. (Podle rukopisu z r. 1820). Knižnice „Našeho Valašska“ č. 2., 1940)
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka