Léto si pořád ještě natřásalo krátkou sukýnku, zdobenou modrými zvonky, jaké kvetou na osluněných lukách, a slunečním žárem vyzrálými perličkami rudých jeřabin. Za Kozím vrškem už vyhlíželo svou chvíli studené fouknutí, že se protáhne úžlabinou a přiměje poohlédnout se, kde zůstaly teplé papučky a pěkný kožíšek, který každého mužského přiměje k úsměvu a ještě se i ohlédnout.
Meandr řeky obtáčel pěkný travnatý palouček, z povzdálí šuměl splav.
Kdekdo záviděl takové místo pro nedělní piknik dědinčanům ze vsi, s vyšlapaným klikatým chodníčkem strniskovým polem po sklizni žita, od selských statků a chaloupek bezzemků až k zelené oáze.
U sklenice nazlátlého piva seděl na rozviklané židli vousatý mužský s tahací knoflíkovou harmonikou na kolenou.
„Tak už nějakou spusť, Ferdíku,“ křikl hospodský, rychtoval ve svém stánku bečičku piva k naražení, lahve s nažloutlou a jak břitva ostrou pálenkou, a všecko, co mají hosté srpnového candrbálu na travnatém palouku rádi. „Ať lidé ví, že už jsme tady.“
„Moc dobře víš, že na suchou hubu nehraju,“ lokl si Ferdík teplého piva.
„Sedíte tady jako dva vejři,“ křikl Lojzin, ruce v kapsách, mezi zuby stéblo trávy. Ten kouřil a pil jen vyžebrané. „Který je dneska vlastně den?“ vyndal z pysků trávu, odplivl si a zasunul stéblo zpátky mezi rty. „Není třeba čtvrtek?“
„Už jsi viděl, že jsme někdy uspořádali nedělní piknik u řeky ve čtvrtek?“ ťukal si hospodský od piva mokrým ukazováčkem do čela.
Hosté přicházeli vyšlapanou pěšinou přes strnisko.
„Zahraj,“ postavil Pepoš, největší sedlák ze vsi na stolík skleničku nažloutlé kořalky. „Třeba tu mou zamilovanou, pane Ferdíku,“ požádal jak se sluší a patří. „Však víš kterou.“
Tahací knoflíková harmonika vřískla, pískla, pak už to šlo.
Nakonec se loučka docela zaplnila.
„Frantine! Tož jak to uděláme s tím stromem?“ křikl přes půl palouku chalupník Josef Kandrnáč.
„Strom byl nalomený,“ krčil Frantin rameny. „Foukl vítr, strom spadl na mou louku. Potřeboval jsem kosit na sena a ty ses k ničemu neměl, tak jsem ho pořezal. Na polovině dřeva už panímáma uvařila nějaké jídlo. Jestli chceš zbytek, musel by sis dřevo vytahat z kůlny. A dát alespoň zlámanou grešli za pořezání stromu a za úklid polámaných větví.“
Spravila to sklenička nažloutlé kořalky, jednu rundu Frantin za strom a další rundu Josef Kandrnáč, že neměl se zlomeným stromem žádnou práci.
To už pěšinkou přes strnisko přiklapkali i další muzikanti. Pak šla jedna písnička za druhou, tak jak se točily štamprličky na malém stolíku.
Hráli ti muzikusi, že by to psovi urvalo uši.
Ale výpravčímu ze železniční zastávky za řekou a za cestou a za železničními kolejemi připadal koncert přímo nebeský. Ten by chtěl mít takové horké nedělní srpnové odpoledne každý týden. Přistavil si ke stěně železniční budovy malou stoličku, uvařil pořádný kafáč pravého turka, zapálil viržínko – a teď mne mějte všichni rádi… Pohupoval do rytmu rukama, pohupoval hlavou, vesmír kolem něho mohl plout se všemi planetami, ničeho si nevšímal.
„Tož, co je Bohušu?“ houkl mašingfíra na výpravčího, vlak stál ve stanici, nedostal povel k další jízdě. „Zas mne budou popotahovat kvůli zpoždění. A co já mám pořád do toho sakramentského hlášení psát?“
Výpravčí Bohuš natáhl ruku pro trumpetu, zatroubil a zasalutoval. A jen co ten čoudil odjel, zase kafáč s turkem a viržínko a pobrukovat si melodie, které se ve vlnách nesly pře železniční koleje, přes cestu, přes řeku z palouku až k malé železniční staničce a k uším výpravčího Bohuše, který měl za úkol vypravit dva železniční spoje denně jedním směrem, a další dva opačným směrem.
Také se na palouku tančilo.
Božské místo. Božský čas.
„Co ty pořád s tím hejblatem u oka?“ odchytil hostinský mezi čepováním piva a distribucí štamprliček nažloutlé kořalky kluka Kajoše.
„To je fotopřístroj,“ zubil se Kajoš chytře. „Stačí dělat cvak cvak cvak a je celá ta sláva sakumprásk zvěčnělá na filmovém pásku.“
„A to jsi někde čmajznul, nebo koupil za pět prstů?“ zajímal se hostinský. „Za co bys ten krám jako přepustil? Třeba za velkou štamprlku páleného?“
Kajoš neměl o ceně onoho technicky vzácného předmětu ani páru.
„Tak jo,“ přikývl. Nikdy neměl v kapse ani floka, ani ve všední den, ani ve svátek, a v neděli odpoledne na pikniku s muzikou už teprve ne. „Ještě to jednou obejdu, jestli jsem třeba někoho nezapomněl vyblejsknout.“
Popravdě mu nešlo o poněkud společensky unavenou veřejnost. Někteří už padali pod narychlo stlučený stůl, jiní se už ani nenamáhali zvedat. Ani o Fanču, co si pořád natřásala sukně až do pasu. Ani o Hedviku, která se pokaždé navleče do tak průsvitného oděvu, že by se při něm dalo o pravé půlnoci tupou břitvou oholit.
Kajoš chtěl udělat dojem na Peťulku, a to ne poprvé, ale prozatím se mu to nějak nedařilo. Během pikniku se k ní vlísal, jak tam seděla na kamením vyzděném břehu u splavu.
„Co ty tady pořád otravuješ s tím foťákem?“ osopila se Peťulka. „Máš v tom vůbec aspoň kousek filmu?“
Kajoš pořizoval záběr za záběrem, detail i celek, jakoby měl po prázdninách nastoupit do prvního ročníku Filmové akademie.
„Neotravuj pořád…“
Přece udělal na Peťulku dojem.
„Počkej chvíli,“ cvakl Kajoš ještě jednou.
„A to mám tady na břehu řeky stát u splavu pořád takhle pokřivená, než si odbudeš další rande?“
No, zkušený chlapák moc dobře ví, že s decovou skleničkou nažloutlé tekutiny se dají vykouzlit věci.
„Jestli ten krám nebude fungovat…,“ varoval hostinský, ale decovku skleničku tak jako tak nenalil až po rysku, švindlíř jeden, ten by dokázal obrat vlastní matku o poslední kousek spodního prádla, jen aby mu do kasičky přibyla další koruna.
„Zahraj,“ postavil Pepoš, největší sedlák ze vsi na stolík další skleničku nažloutlé kořalky. „Však víš, kterou mám rád, pane Ferdíku,“ požádal jak se sluší a patří.
Kajoš postavil na nerovné kameny u splavu sklenici žlutého vypáleného.
„Koukám, že mne chceš opít,“ byla Peťulka ve střehu.
Kajoš měl se žlutým vypáleným své zkušenosti. Jednou, když tata nedával pozor, že vyzkouší, co ti chlapi vlastně pijí, že jim to tak chutná. Zle mu z té přiboudliny bylo od žaludku a palice mu brněla ještě i příští den ve škole až do poslední vyučovací hodiny.
Už se šeřilo.
Nedělní srpnové večery jsou nejkrásnější z celého roku. Kajoš s Peťulkou seděli vysoko na vyzděné navigaci splavu, šum padající vody krásně doplňoval skřípání těch vrzalů na loučce, poslední vlak toho dne za řekou, za cestou na železničních kolejích u železniční stanice výpravčí Bohouš vypravil, létavice s tím svým jiskřením po obloze lehce šuměly…
„To je dobré akorát babce na mazání křečových žil,“ mínil Kajoš, když si ke skleničce páleného přičichl. Postavil skleničku na křivý kámen tak neopatrně, že se ta vzácná tekutina v ceně jednoho fotoaparátu rozlila a spolu s ní jakoby tekly po kamenné navigaci řeky všechny snímky, které Kajoš chtěl toho dne na věčnou památku pořídit, ale netušil, že neměl ve fotoaparátu film.
„Zahraj,“ postavil Pepoš, největší sedlák ze vsi na stolík další skleničku nažloutlé kořalky. „Třeba zase tu mou zamilovanou, pane Ferdíku,“ požádal jak se sluší a patří. „Však víš…“
Kolik slov si ti dva na kamenné říční navigaci za celý ten večer až dlouho do noci řekli? Možná deset, možná sto, možná tisíc… Možná ani jedno. A přesto pěkná slovíčka mezi nimi bezhlesně létala a přeskakovala a smála se, trochu i smutnila, trochu i hladila a… a… a…
Poslední úsměv zářivého léta bývá nejkrásnější.
Text a ilustrace © Richard Sobotka