Nový školní rok, noví kamarádi, nové dobrodružství, nové znalosti. Nový školní rok v roce 2024 začne v úterý 2. září. Svátek má Adéla, oblíbené jméno označuje bytost vznešenou a ušlechtilou. Nejvíc se na školu pokaždé těší prvňáčci, ale školu mají rádi i ti, kteří v ní hledají poznání a rozšiřují si vědomosti.
Na prvé učitelské místo počátkem 20. století, ve školní expozituře na Soláni, zavzpomínal svého času učitel Ferdinand Wimmer.
Škola Soláň Velké Karlovice: Děti ve školní expozituře ve staré valašské dřevěnici u Matyščáků kolem roku 1900.
Škola se nacházela hned u cesty. Byla to obyčejná dřevěná chalupa, ve které žil František Matyščák se svou rodinou. Vyučovalo se ve větší jizbě. Nad stolem visel malý kříž a několik svatých obrázků. Stojan a tabule byly jediným školním inventářem, nepočítáme-li osm starých lavic s vylámanými opěradly a skříňku na sešity, výkresy a ostatní skromné pomůcky. I přes uzavřené dveře bylo při vyučování slyšet vše, co se v druhé jizbě mluvilo a dělo. Na jaře pak, kdy valašští hospodáři brávali do teplé jizby vylíhnutá jehňata a kůzlata. Stávalo se, že místo odpovědi nepozorného žáčka ozvalo se učiteli za zády zamečení mladého kůzlete neb jehněte. Pro 70-80 dětí byla místnost nedostatečná. V lavicích nebylo pro všechny dost místa, sedělo se na zemi, na peci, okolo tabule. Když žáci z vyššího oddělení psali úkol, menší museli z lavic.
Jaký to byl kontrast! Hory všude kolem jako vymalované. A škola? Expozitura posměšně označována jako „Moravská univerzita“, „Nejvyšší moravská škola“, „Vysoké učení na Soláni“.
Škola Soláň Velké Karlovice.
V létě bylo na Soláni snadné učení, kolikrát přímo radostné. Zato v zimě, kdy celý Soláň přikryla vysoká vrstva sněhu. Za velikých dřenic a sněhových fujavic přinesl táta svého prvňáčka do školy na zádech.
Tenkráte za těch zimních odpůldnů, v chalupě pod sněhem, přitmělá třída, přeplněná důvěřivou horskou drobotinou, byla mým královstvím. Za takových chvil, při praskání smolných polen v kamnech, kdy slunko nemělo sílu prorazit hustou clonu padajících vloček sněhových, rád jsem vyhověl přání dětí a vyprávěl jsem některou tu ryze českou a národní pohádku naší Boženy Němcové. A děti s otevřenou pusou poslouchaly ani nedutajíce a představovaly si, že jsou tou zakletou princeznou neb osvobozujícím princem z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Kolikrát bychom při vyprávění pohádky neb některé pověsti z českých dějin zapomněli na rychle se blížící soumrak, kdyby nás zaklepání ze sousední jizby od Matyščáků neupozornilo, že je nejvyšší čas jíti domů.
Tehdy jsem se cítil být v tom dětském prostředí i šťastným.
Školní expozitura na Soláni trvala 41 let až do 3. listopadu 1927, kdy byla otevřena nová škola v údolí Bzové, čímž „Vysoké učení na Soláni“ zaniklo.
Vyučovat v tomto odlehlém koutě nebylo snadné, přesto právě na toto období učitel Ferdinand Wimmer rád vzpomínal, unesený krásným horským prostředím i upřímnosti a vděčností místních dětí.
Škola v Bzovém kolem toku 1919.
Pramen: Richard Sobotka: Ferdinand Wimmer, životní příběh učitele, knihovníka, kronikáře a legionáře. 2022.
Text a reprofoto © Richard Sobotka