Řemesla – Jak co děláme: Zedník
Řemeslo zednické vždy patřilo k nejžádanějším. Ať už chceme postavit domek pro bydlení, prodejnu, zemědělskou stavbu, nebo továrnu. Za dobrým řemeslníkem zdi „neutíkají“ do všech stran, nepraskají a hotové dílo má nejen svou trvanlivost, ale přináší lidem i samotnému řemeslníkovi radost.
Podle starých knih přísluší zedníkovi stavění zdí z kamenů, cihel a náležité jejich spojování maltou. Už v roce 1419 bylo v záznamech pražských měst uvedeno 59 zedníků. Zedník ke své práci potřebuje cihly, písek, vápno, štěrk, cement, vodu. A z nářadí kelnu, fanglu, kladívko, závaží.
Dnes je pro většinu z nás stavění domů spojováno s moderními materiály, jako jsou ocelové konstrukce, sklo, betonové panely. I tak zůstává práce mistra zedníka, kterému roste pod rukama zeď z kladených cihel, prolévaných maltou, při stavbě budov tím základním.
Profesně tuto práci po 46 let vykonával zedník pan Vilém Opálka z Dolních Pasek v Rožnově pod Radhoštěm. Zedníkem se vyučil u Pozemních staveb v roce 1949. Zednické řemeslo vykonával v Rožnově, Hodoníně, pracoval v Ostravě Kunčicích na Dombasu, ve Skřečoni za Bohumínem, v Třinci na Kanadě, v Ostravě na Stalingradu, také ve Znojmě, ve Stříteži a pak až do důchodu v Loaně v Rožnově pod Radhoštěm.
„Když jsem si v roce 1961 stavěl tady na Pasekách chalupu, půjčili mi od OSP (Okresní stavební podnik) míchačku „králičku“, která se vyklápěla pomocí takového oje. S mechanizací se tenkrát teprve začínalo a OSP už byl nějaký podnik. Jinak se všechno dělalo ručně. Navezl jsem do garbovně patery kolca vápna, na to písek, obul gumáky a rozšlapal to. Potom vodu, cement a rozmíchal ohřeblem. Při zdění dávat cihlu k cihle a každý šár prolévat maltou. V té době si ještě lidé dělali cihly sami, pálili je v kozlech.
Tenkrát jsme zdili chalupu týden, dnes ji chtějí mít lidé za dva dny. Je pravda, jsou nové materiály, technika, ale dřina zůstává, suchá tvárnice váží třicet kilo, zvednout musí zedník každou, usadit.
Můj otec zedník mi vyprávěl, jak se kdysi stavělo. Tlučenka byla postavena ze slínovité hlíny. Na základ 20 centimetrů v zemi poskládané břily se udělal šaluňk, tam se házela a kůlama ubíjela promíchaná, vykropená jílovitá hlína do které se jako spojovací materiál přimíchávaly plevy a sláma. Zdi, aby nepraskaly, se spojovaly pásovinou z železa, říkalo se jim ankry.
Stavělo se také z vepřovic, z nevypálených cihel, vysušených na slunci. A kolem roku 1920 se při zdění dávalo do zdí všecko, co bylo po ruce, kamení, cihly, to se prolévalo vápennou maltou. Nebylo materiálu, nebylo peněz. Cihly se dělaly pálené ručně.
Dřevěná chalupa, dřevěnka, se postavila na čtyři kameny uložené v rozích, tak zvané úhlové, a vypodložila se břilkama.
Dnes je zedničina oproti dřívějšku veliký rozdíl. Základy z betonu, izolace. Na zateplené zdivo se používají cihly, tvárnice škvárové, děrované, různé tvarovky. Vyzděné zdi se svazují věncem z betonu. U své chalupy jsem strop dělal z trámů, desky, nabitý palach, omítka. Dnes jsou to traverzy, hurdisy, vše se zpevní litým betonem.
Otec byl zedníkem a jeho přáním bylo, abych také já toto řemeslo dělal. Zedničina je dřina. Člověk musí mít při té práci fortel. Ale když za sebou vidí pěkné dílo, které přečká roky, má radost.“
Pan Vilém Opálka i v důchodovém věku stále se zedničinou lidem vypomáhal. „Mne práce pořád baví,“ řekl tehdy v roce 1995. A když právě nezedničil… „Mám osmery včely. A hraju na harmoniku heligónku.“
Současná stavba polyfunkčního domu v místě někdejšího Paláčkova mlýna: základy, hrubá stavba, nezbytným pomocníkem je jeřáb, vnitřní a vnější práce na stavbě v září 2024.
Zdroj: Richard Sobotka: Řemesla – Jak co děláme. Vydala Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm, 1995.
Text a foto © Richard Sobotka