Hukvaldy – hrad mohutný a nikdy nepokořený. Jeho návštěva je neobyčejným zážitkem. Je to jeden z našich nejstarších a nejrozlehlejších hradů. Kolem roku 1240 ho založil Arnold z Huckeswagenu, bohatý šlechtic ve službách Přemysla Otakara I. Hrad se pak dostal na několik století do majetku olomouckých biskupů. V 18. století však ztratil na vojenském významu, dílo zkázy chátrajícího hradu dokončil požár roku 1762.
Pestrá minulost hradu vypráví, že v 16. století sloužil jako vězení provinilých kněží. V letech 1642 a 1645 byl marně dobýván švédskými vojsky.
Nejnovější historie hovoří o geniálním hudebním skladateli Leoši Janáčkovi, který se narodil 3. 7. 1854 chudému hukvaldskému kantorovi jako deváté ze třinácti dětí. Leoš Janáček, jehož hudba byla tak originální, že vzbuzovala odpor konzervativců, měl hrad v oblibě. Na přilehlých bastionech rád sedával a nechával se inspirovat překrásným výhledem.V Hukvaldech je na rodném domě Leoš Janáčka umístěna pamětní deska.
Podnes Leoše Janáčka připomíná plastika Lišky Bystroušky, kterou na paměť prvního uvedení stejnojmenné opery na Hukvaldech 20. 6. 1959 věnovali myslivci a lesníci.
V Hukvaldech je na rodném domě Leoš Janáčka umístěna pamětní deska.
Hradní Motta je okrouhlá stavba na začátku hradu. Původně předsunuté opevnění, vybudované v 15. století, ve sklepeních se nacházelo poddanské vězení. V současnosti slouží pro kulturní účely, pořádá se zde festival Janáčkovy Hukvaldy.
Hukvaldská obora pro jelení a dančí zvěř patří k nejstarším v našich zemích. Založena byla roku 1567 v podhradí na rozloze 77 ha. Tehdy držel Hukvaldy biskup Vilém Prusinovský z Vickova. Dostal od císaře Maxmiliána darem 20 daňků a dal proto ohradit kus lesa. V letech 1730-1736 dali hukvaldští páni postavit kamennou zeď, aby v hladových letech dostali poddaní práci. Ohrazeno bylo 200 ha lesa a přestěhována tam zvěř.
Obora je součástí unikátního komplexu staletých bukových porostů, věk nejstarších bučin je přes 200 let a některé stromy dosahují až 40 m výšky. Z bylin lze vidět celou řadu druhů, například ostřici třeslicovitou, jestřábník lesní, také jedovatý lýkovec, rulík zlomocný, potměchuť. Z ptáků to je lejsek bělokrký, strakapoud, kavka, holub hřivnáč a další. Hradní vrch Hukvaldy je od roku 1999 přírodní památkou.
Areálem Hukvald vedou naučné stezky: Hradní vrch je okružní a dlouhá 2 km vede po červené turistické značce. Naučná stezka Janáčkův chodníček vede po žluté značce oborou k bývalé myslivně, dál do Kozlovic k pohostinství Ve dvoře (8,5 km). Naučná stezka Hůrky vede po zelené značce z údolí Ondřejnice až na Palkovické Hůrky (12,5 km).
Hrad Hukvaldy svou mohutností, malebností a poklidem je uprostřed zalesněné vrchoviny přívětivým místem pro výlet.
Několik pověstí, které se vztahují k hradu Hukvaldy.
Hradní jádro tvoří nejstarší část hradu. Byla zde hradní kaple, rytířský sál, místnosti pro olomoucké biskupy, kanceláře. Ve sklepeních se uchovávaly potraviny. Na nádvoří je vyhloubena cisterna na dešťovou vodu.
Na vstupní a zároveň první hradní bráně je kamenný erb biskupa Leopolda Viléma.
Mezi třetí a čtvrtou bránou byl v příkopě psinec, psi se používali k honu zvěře.
Dominantu nádvoří tvoří bílá věž z konce 15. stol. vybudována pány z Boskovic. Ve vyšších patrech byly byty olomouckých úředníků, v přízemí hradní kuchyně. Na nádvoří byly stáje a dům podkoního, později také duchovních a purkrabího.
Hradní studna byla vybudována roku 1581 do hloubky 150 m. Říkalo se jí „bezedná studna“. Z boční strany byla štolou přivedena pitná voda z řeky Ondřejnice. Roku 1738 vyhořel dřevěný mechanismus, kterým se voda dostávala na povrch. Studna se nepoužívala a nebyla obnovena. Po jejím zasypání zůstalo jen 40 m hloubky.
Hukvaldská lidomorna se nacházela se v podzemí hukvaldského hradu. V přízemních prostorách prý bývala kuchyně, koupel a sklady. Také však věznice, mučírna a obávaná lidomorna. Lidomorna bývala původně cisternou na vodu, hluboká kolem dvaceti metrů a shora se její otvor uzavíral železnými dveřmi. Kolem dna měla malou kamennou lavičku, ke které byli do železných kruhů přikováni vězni, odsouzeni k smrti hladem.
Na hukvaldském hradě byla vždycky veliká nouze o pitnou vodu a říkalo se, že voda je na hradě dražší než víno. Vodu jímali do cisteren z hradních střech, nebo ji na hrad dováželi v sudech z říčky Ondřejnice. Vodu brali i z lesního Bílého pramene na Zapadlisku, kam podle pověsti vedla krytá chodba. Roku 1540 olomoucký biskup Stanislav Thurzo rozhodl nechat vyhloubit bezednou studni na posledním nádvoří. Bylo na ni údajně vynaloženo o jeden krejcar víc, než na stavbu celého hradu. Nad studnou stával srub se šlapacím kolem pro vytahování vody z veliké hloubky, ten ale v roce 1738 shořel a viník, který srub zapálil svíčkou při nabírání vody, byl potrestán přísným vězením a kládou.
Studna byla údajně 176 metrů hluboká. Na úrovní říčky Ondřejnice pod hradem byla studna prý spojena s říčkou tajnou podzemní chodbou, kterou se mohla do studny napouštět říční voda. Vchod byl dobře zamaskován, aby jej nikdo nepovolaný nenalezl. Údajně touto chodbou zachránil z vězení na hradě svého otce zbojník Ondráš – oba se spustili dolů pomocí rumpálu a nepozorovaně vylezli z chodby v údolí pod hradem.
Rozvaliny hukvaldského hradu často navštěvovali turisté. Lákala je pověst o bezedné studni na posledním hradním nádvoří. Lidé se nakláněli nad temný otvor, házeli do studny kameny a poslouchali,jak narážejí na stěny. Tak studna přestávala být bezedná. Tvrdí se, že se nad studnou nakláněl také bohatý turista, až mu z kapsy vyklouzly drahocenné zlaté hodinky. Nabízel sto zlatých odměny tomu, kdo hodinky ze studny vytáhne, ale každý se té hlubiny bál. Tak prý podnes, kdo se pozorně zaposlouchá, i po těch letech tikot zlatých hodinek uslyší.
Text a foto © Richard Sobotka