V roce 2024 si připomínáme 55 let od založení Valašského Slavína
Původní hřbitov kolem dřevěného kostela sv. Anny ve Valašském muzeu v přírodě nikdy skutečným hřbitovem nebyl. Spíše mohl být považován za jakési valašské lapidárium železných křížů a kamenných náhrobků různých tvarů, přičemž mimořádnou pozornost poutaly kamenné náhrobky fojtů a valašských portášů.
V letech 1968-69 přišlo tvůrčí trio: J. R. Bečák, J. O. Vranecký a externí spolupracovník muzea prof. Karel Langer s námětem založit u kostela v areálu Dřevěného městečka tzv. Valašský Slavín a zkombinovat tak sbírku starých křížů a kamenných náhrobků se skutečnými hroby s ostatky významných osobností kulturního života Valašska.
V závěru 60. let 20. století se začalo uvažovat o imitaci vesnického hřbitova v blízkém okolí kostela, jak to v minulosti bylo na Valašsku obvyklé.
Kostel v Dřevěném městečku je kopií kostela z vesničky Větřkovice nedaleko Příbora, postavený byl roku 1632, roku 1887 však do základů vyhořel. Rekonstrukce byla provedena podle dochovaných kreseb. Se stavbou bylo roku 1939 započato, dokončena byla roku 1946, kostelík zasvěcen svaté Anně. Prostor kolem kostela, určený pro hřbitůvek, byl ohraničen parkánovým plotem.
Od roku 1969 byl iniciativou ředitele muzea ing. Jana Rudolfa Bečáka a jeho spolupracovníků Josefa Maléře a prof. Karla Langera hřbitůvek postupně proměňován na Valašský Slavín významných osobností, které se zasloužily o rozkvět Moravského Valašska, spisovatelů, národopisných pracovníků, hudebních skladatelů, sběratelů písní a v poslední době také sportovců. Na jejich hroby byly umístěny náhrobní kameny renomovaných umělců, které samy o sobě představují galerii uměleckých plastik.
Prvním pietním aktem bylo přenesení ostatků valašského muzikanta Janka Pelára ze značně zanedbaného hrobu v Pržně a jejich uložení 5. 10. 1969. Jan Pelár (1844 v Hošťálkové – 1907 v Pržně), valašský lidový muzikant. Jeho kapela byla vybrána na Národopisnou výstavu Českoslovanskou do Prahy, kde roku 1895 hrála v hospodě Na posledním groši. Ostatky byly na Valašském Slavíně uloženy 5. 10. 1969.
Pod ochozem kostela se v současnosti nachází lapidárium, kde jsou umístěny různé kříže a náhrobky.
Součástí areálu dřevěného kostelíku a Valašského Slavína jsou dva dřevěné kříže. První z nich stojí před kostelem sv. Anny, zhotovený podle návrhu Bohumíra Jaroňka z roku 1911. Kříž podle starší předlohy z Valašské Polanky vyrobili v závěru 20. let 20. století stolaři v dílně tehdejšího předsedy Muzejního spolku Josefa Kramoliše. Uprostřed kříže je zavěšena kaplička s polychromovanou plastikou Piety, u paty pak uveden letopočet 1927. Druhý kříž se nachází východně od kostelíka, je bohatě zdobený dřevořezbami. Jedná se o kopii kříže z Police, kterou v 60. letech 20. století zhotovil řezbář František Majer. Poškozený originál z roku 1886 je umístěn v ochozu kostelíka.
K významným osobnostem Valašského Slavína patří především Sourozenci Jaroňkovi, zakladatelé Valašského muzea v přírodě. Urny sourozenců Jaroňkových byly původně uloženy v Jaroňkově galerii, dne 4. 7. 1971 byly přeneseny na Valašský Slavín. Návrh kříže, prvotně určeného pro hrob Viléma Mrštíka, vyšel z Jaroňkových dílen, jeho realizaci provedli Ambrož Špetík a K. Tomašovský.
Další významné osoby: Kramoliš Čeněk – spisovatel (7. 12. 1862 Rožnov – 16. 6. 1949 Brno). Ostatky uloženy 18. 10. 1970. Pomník od akad. sochaře Miloše Vlčka. PhDr. Jaroslav Štika, CSc. Ředitel Valašského muzea v přírodě (1972 – 1999). Zátopek Emil – sportovec (9. 9. 1922 – 21. 11. 2000 Praha). Ostatky uloženy 24. 6. 2001. Pomník od Petra Nováka z Jaroměřic. Hofman Karel – malíř (14. 9. 1906 Jablůnka – 27. 11. 1998 Valašské Meziříčí). Ostatky uloženy 13. 9. 1999. Pomník od Akad. sochaře Josefa Vajce. A další.
Valašský Slavín patří k nejnavštěvovanějším místům Valašského muzea v přírodě.
Jan Kobzáň, zbojníček, maléreček a spisovatel zemřel před 65 lety 10. 10. 1959.
Při zmínce o druhé světové válce, zvláště pak o partyzánském hnutí v Beskydech, nevyjímaje malíře, kterým bylo Valašsko a hornaté Beskydy doslova malířským přístavem, nemůžeme opominout zmínku o Janu Kobzáńovi, kterého jeho důvěrný přítel a spisovatel Oldřich Šuleř nazval „Zbojníček, maléreček“.
Už v útlém dětství chlapce nepříznivé podmínky v rodině zanesly na vychování pod Vartovnu ke staříčkovu Martinu Škrabánkovi, řečenému Škrabáneček. Staříček Škrabáneček vyprávěl chlapci legendy z Valašské historie, o pokladech a zbojnících, jak je pak v době studií Jan Kobzáň napsal a vymaloval ve své proslulé knížce „O zbojníkoch a o pokladech“.
Spisovatel Oldřich Šuleř jako redaktor Českého rozhlasu v Ostravě, který o Janu Kobzáňovi napsal knížku „O zbojníčkovi malérečkovi“, při vzájemné korespondenci Jana Kobzáně povzbuzoval: „Jen maluj zbojníky, pořád je maluj.“
Šťastným řízením osudu se malíř František Podešva, jeho žena spisovatelka Marie Podešvová a malíř a spisovatel Jan Kobzáň usadili i se svým uměleckým kumštem na rovénce nedaleko vrchu Soláň. Čarovné místo časem přilákalo i další malíře a Soláni se brzy začalo říkat „Odraziště bohů“, nebo také „Valašský Barbizon“.
Tvorba v tichém usebrání uprostřed malebných Beskyd přinesla své ovoce zaznamenáním v knihách i na malířských plátnech ve své době a podobě, jak je v prvé polovině 21. století už neznáme, až na muzejní sbírky zlomku toho, čím bylo Valašsko charakteristické ještě v prvé polovině 19. století.
Tvorba umělců nezůstala uzamčena v tichu hor, ale podnes promlouvá k těm, kdo hledají a kteří jsou ochotni naslouchat.
Obtížná doba druhé světové války nechala vykrystalizovat charaktery lidí. Pro malíře Jana Kobzáně to byla snadná volba. Znalý hor se snadno usídlil ve štábu partyzánské brigády, která v Beskydách operovala. Jeho zbraní byly nástroje na malování. Nakreslil partyzánské velitele i prosté lidi, kteří se k partyzánům přidali. Nakreslil i partyzánský prapor, který v té době potajmu vyšily valašské ženy. Malíř Jan Kobzáň byl jedním z lesních lidí a pomáhal, jak to jen bylo možné.
Válka skončila. Malíř a spisovatel Jan Kobzáň zůstal věrný své umělecké práci. Inspirací mu trvale byla historie Valašska, jak mu o ní vyprávěl staříček Škrabáneček. Pracoval v tichu osamění na rovénce nedaleko vrchu Soláň v dřevěném domku. Při zakázce na větší dílo vysadil dveře, které propojovaly obě poloviny dřevěného domku, rozložil papír po celé délce podlahy přes obě poloviny domu a třeba na kolenou tvořil.
Zakázky se vršily, málem je všechny nestíhal zpracovat. Jeho fresky jsou v Hovězí, Holešově, Rusavě. Sgrafita ve Velkých Karlovicích, Šternberku. Také v Rožnově pod Radhoštěm, které tvořil v letech 1955 a 1956 v nově budovaném sídlišti Záhumení.
Jan Kobzáň měl velké tvůrčí plány. Kromě malování také napsal knihu o historii zbojnictví „U počátku vod“, ta však vyšla až dlouho po jeho smrti – v roce 1984 ji vydalo Nakladatelství Profil v Ostravě.
Také se říkalo: „Není Soláňa bez Kobzáňa!“
Zbojníček maléreček Jan Kobzáň zemřel během odpočinku při malířské práci ve své dřevěnce na Soláni 10. října 1959. Urna s jeho ostatky byla 17. července 1971 uložena na Valašském Slavíně.
Sídliště Záhumení je ozdobeno sgrafity Jana Kobzáně.
V roce 2009 vydala Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm drobnou publikaci: „Kobzáňův Rožnov. Malíř Jan Kobzáň a Rožnov pod Radhoštěm. K 50. výročí úmrtí malíře, grafika a spisovatele.“
Sgrafitovou výzdobu fasád prováděl Kobzáň také v Rožnově pod Radhoštěm.
Ve starobylém a kdysi zcela dřevěném městečku Rožnově pod Radhoštěm bylo v roce v 1949 rozhodnuto předat dostavěnou tovární budovu, původně určenou pletařskému průmyslu, pro výrobu elektronek nově vzniklé továrny národního podniku Tesla. Bouřlivý rozvoj tohoto odvětví lehkého průmyslu si brzy vynutil stavbu dalších továrních budov a navazujících provozů, také však stavbu sídlišť.
Prvním z nich bylo sídliště Záhumení. Jeho třípodlažní domy se rozprostírají téměř od Masarykova náměstí až po správní budovy Valašského muzea v přírodě. V minulosti se zde za humny rozprostíraly polnosti rožnovských hospodářů.
Výstavba sídliště Záhumení byla zahájena kolem roku 1950 a končila po roce 1960. Postaveny byly v té době také dva obytné bloky v dnešní Pionýrské ulici.
V souladu s tehdejší politikou o šíření kultury mezi pracující lid byly jednotlivé budovy vyzdobeny sgrafity.
Výzdoba rožnovského sídliště Záhumení byla zadána malíři Janu Kobzáňovi.
Vstup do sídliště ve směru od Náměstí Míru je kolem balkónových oken vyzdoben rozměrnými sgrafity, stejně tak centrální část sídliště, kde je soustředěna obchodní síť a kde byly postaveny dva honosné bloky s rozsáhlými balkony. Běžné obytné bloky byly vyzdobeny sgrafitem alespoň nad každým vchodem.
Je s podivem, že si v tehdejší politicky a ideologicky tak svízelné době dokázal tvůrce sgrafit Jan Kobzáň uchovat vlastní náhled na výzdobu sídliště. V jeho sgrafitech se objevují ornamenty a symbolika starých časů, plných záhad a pověstí. Nevzdal se ani své příchylnosti k přírodní tématice. Takto vytvořil originální výzdobu domů rožnovského sídliště Záhumení, motivicky v souladu s okolní přírodou, historií města i krajiny.
Na sgrafitech Jana Kobzáně můžeme vidět ptáky, žáby, žitné klasy, dovádění zajíců či veverek, holuby v toku, pampelišky ve společnosti hlemýžďů, kachny, holubičky, hrozny vína a další.
Výjimku tvoří vstupní část sídliště ve směru od Náměstí Míru, kde je ve druhém podlaží kolem balkonových dveří proveden monumentální výjev, vycházející ze starých pověstí: v horní části krmí pták mláďata na hnízdě, kdežto ve spodní části další opeřenci klovají mytického draka. Impozantní pojetí má rovněž pomyslné centrum sídliště s budovami vybavenými velkými balkony s řadou sloupů a zdobených freskami. Nedaleko odtud se nachází podchod, jehož horní část nad obloukem je rovněž zdobena sgrafity.
Výzdoba obytných domů nad vstupními dveřmi, kromě dominantních částí sídliště, je vcelku nenápadná, snadno může uniknout pozornosti náhodného návštěvníka. Avšak ten, kdo si neobyčejnou výzdobu sídliště pozorně prohlédne, jako by prošel monumentální výtvarnou galerií malíře Jana Kobzáně.
Výjimku v této výzdobě tvoří dva obytné bloky v někdejší ulici Stodolová – dnešní Pionýrská. Sgrafita se tady neuskrovnila do malého prostoru nad vstupy, ale tvoří u každého z obytných bloků dlouhý pás ve střední části domu. I když se jedná o dvě zcela samostatná díla, ideově jsou propojená. Každému z obou obrazů dominuje žena, na jednom nalévá mléko a na druhém drží dítě v náručí. Postavy po obou stranách doplňují kolorit valašských hor prací, muzikou, tancem. Ani jedna ze dvaatřiceti postav se neopakuje. Tak oba obrazy vypodobňují pospolitost horalů a hor a představují „valašskou legendu“.
V případě výzdoby rožnovského sídliště Záhumení a dvou bloků Pionýrské ulice nešlo o žádný „plíšek“, ale zvučně znějící kov, jak umělcovu práci hodnotil spisovatel Oldřich Šuleř. Podnes se jedná o jedinečnou galerii výtvarné tvorby akademického malíře Jana Kobzáně.
Sgrafita na rožnovském sídlišti Záhumení vydržela bez většího poškození až do třetího tisíciletí a pokud nebudou poškozena nebo zničena úmyslně, mají dobrou šanci přetrvat další desítky let.
Marie Podešvová, spisovatelka a překladatelka. Narodila se 24. června 1901 v Praze, zemřela před 30 lety 18. října 1994 v Rožnově pod Radhoštěm.
Mládí prožila v Brně, kde absolvovala gymnázium. V roce 1921 studovala na Institutu Maintenom v Paříži. Vytvořila několik rolí v němém filmu (Sněhurka a sedm trpaslíků).
V roce 1926 se provdala za malíře Františka Podešvu. Spolu s ním se v roce 1938 přestěhovala na Soláň.
Publikovala od začátku třicátých let 20. století, ale knižně debutovala až v roce 1959 románem Poslední rok, charakteristickým porozuměním pro život beskydských horalů a láskyplným vztahem k přírodě a lidem. Psala také pro děti (Zuzajda a Jurajda), pro dospělé (U nás na kotárech, Skleněná duha). Napsala také dvě knihy o životě a díle Františka Podešvy (Malířovo mládí, Malířův život).
Překládala z francouzštiny a ruštiny.
František Podešva, Marie Podešvová a jejich děti na Soláni.
František Podešva, malíř. Narodil se 2. července 1893 Sokolnice a zemřel před 45 lety 28. října 1979 ve Valašském Meziříčí.
Vyučil se houslařem, ale od roku 1911 studoval na AVU v Praze. V roce 1915 narukoval na frontu, takže Akademii ukončil až v roce 1921. Usadil se v Brně. Od roku 1925 žil v Praze. Byl vedoucím redaktorem revue Salón. Založil odbočku Klubu výtvarných umělců Aleš.
Obdržel stipendium pro studijní pobyt v Paříži.
V roce 1938 se přestěhoval na Valašsko. Žil na Soláni, ale hodně cestoval: Francie, Itálie, Španělsko, Řecko, Belgie, Německo, Rusko.
Většina jeho prací jsou figurální kompozice Valachů. Postavy jsou často zasazeny do krajiny. Jeho malba je osobitá svou věcností, drsným lyrismem a úsilím o vystižení podstaty milovného kraje. O svém vztahu k němu se hovoří v knihách Malířovo mládí a Malířův život, kterou napsal se svou ženou Marií.
Hynek Kašlík, hudební pedagog. Narodil se před 120 lety 24. října 1904 ve VIdči, zemřel 1. května 1980 v Brně. Studoval gymnázium ve Valašském Meziříčí, pak přírodovědeckou fakultu brněnské univerzity a zároveň na konzervatoři hru na flétnu a hudební vědu. Hru na flétnu studoval také ve Vídni a v Paříži.
Učil na brněnské konzervatoři. Byl sólistou řady orchestrů, členem Moravského dechového kvinteta i Českého noneta. Koncertoval doma i v cizině (Polsko, Francie, Čína, Korea, Maďarsko).
Alois Jaroněk, malíř a keramik. Narodil se 16. června 1870 ve Zlíně, zemřel před 80 lety 31. října 1944 v Rožnově pod Radhoštěm.
Absolvoval Odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Pracoval jako kompozitér v keramických, řezbářských a stolařských dílnách. Absolvoval studijní cesty po Dánsku, Švédsku, Norsku a Itálii. V roce 1909 se usadil v Rožnově pod Radhoštěm, kde založil vlastní keramickou a gobelínovou dílnu, kterou v roce 1923 rozšířil a umístil ve vlastním domě. Tvořil zejména dekorativní nástěnné talíře, porcelánové vázy a soubory a návrhy na gobelíny.
S bratrem Bohumírem založil Valašské muzeum v přírodě, na jehož Slavíně je i pohřben.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka