Když podzim hýří barvami

Kdo by neměl rád podzim se sluncem nízko zavěšeným nad obzorem, které maluje krajinu lehce zamženými barvami.

Louky nasáknou zvláštní zelení. Sytě hnědá zem, obrácená radlicí, má na řezu jen v čase podzimu ten zvláštní odlesk, když pokorně uléhá do brázd. Polní cesta je plná ranní rosy, která v chladivém dnu přetrvá až do následující noci. Cesta lesem voní najednou docela jinak, jen zvolna stoupá strání, která ještě nedávno strmě ubíhala k hřebenu hory.

Kdo by se vzpomínkami rád nevracel do časů už dávno minulých.

Když Rožnov ještě voněl starým dřevem, a byl tak maličký, že stačilo několika kroky přejít rynek a člověk se octl na jedné straně v lesoparku městské Hájnice, na protější zase v polích, kde chrastilo strnisko po sklizeném obilí.

Koncem léta pořádali městští sedláci na dožatou u říčky Hážovky v místě, kde se říkalo v Okrúžku, sousedské posezení u guláše a piva.

Podzimy jsou v Rožnově mile hřejivé a krásně barevné. Lázeňští hosté se loučili jen váhavě. Kdežto malíři s plátnem, štětci a barvami hledali v okolních svazích ten nejlepší výhled na dřevěné městečko a na modravé hory kolem.

Tou podzimní dobou už vlaštovky na drátech elektrického vedení nevysedávaly. Každý další den byl kratší. Zima ranní jinovatkou váhavě nahlížela do údolí. Kdesi za horami o tom čase nechával svatý Martin okout bělouše novými podkovami a svatý Mikuláš chystal sáně k objížďce s vánočními dárky.

Dřevěný Rožnov je v nenávratnu, ale pěkný podzim se o babím létě do zdejšího údolí stále vrací.