Od prastarých dob panují o Radhošti zvěsti jako o hoře posvátné a plné tajemství. Od nepaměti byl Radhošť lákavým turistickým cílem a je tomu tak podnes.
V současnosti je tato památná hora snadno dostupná, ale nebylo tomu tak vždycky, jak dosvědčuje novinový článek z konce 19. století, který popisuje nevydařenou výpravu dvou studentů na vrchol Radhoště
Student Josefa Klvaňa uvádí, jak s přítelem podlehli čarokrásného srpna roku 1873 cestovatelské vášni a rozhodli se vystoupit na Radhošť.
„Se skromnými úsporami v tobolkách, zato však se zásobami tím důkladnějšími ve svých torbách cestovních vydali jsme se do Moravského Valašska. Rozumí se samo sebou, že cílem naší cesty hlavním byla hora Radhošť, k níž pohlíží každý obyvatel severovýchodní Moravy s úctou neobmezenou. Těšili jsme se na čarovnou vyhlídku z jeho holého vrcholu, na východ slunce, jejž jsme na temeni jeho očekávati chtěli. Šli jsme podél Rožnovské Bečvy k Zubří, že již zdaleka uvidíme vysoké témě Radhoště. Avšak Radhošť byl na vrcholu svém pokryt temnými mraky a venkované varovali, že lépe by bylo od cesty upustiti.
Ale mladá krev neuposlechla, vždyť tak krásný den dnes!
Juž v noci podán důkaz o pravdě proroctví lidí venkovských. Déšť přivalil se nad krajinu. Kráčejíce za největšího deště do Rožnova, proslulého jako lázeňské město, nebylo na cestu ku temeni Radhoště ani pomyšlení!
Co činiti?
Odhodlali jsme se ku cestě do Frenštátu a Nového Jičína na Suchdolské nádraží, kde jsme cestu rázně ukončili a zpět se vrátili.
Ale nebývá vždy Radhošť tak zatvrzelý. Zvláště v měsíci červnu a září ukazuje se v celé své kráse, neboť tu bývá počasí nejstálejší. I stojí věru za to věnovati vycházce na Radhošť den času, zůstati přes noc na jeho temeni v salaši improvisované a vyčkati východ slunce na povýšeném místě tomto.“
Radhošti se věnoval také J. H. A. Gallaš (4. 4. 1756 – 15. 2. 1840). Narodil se v nízkém domečku v Hranicích na Moravě. Byl jedním z prvních moravských obrozeneckých básníků a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané Muze moravské vyšly jeho básně. V jeho díle Mytické povídky (vydaném roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských a je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
- H. A. Gallaš byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, / Moravane, vlasti řeč!
O Valaších, kteří byli blízcí jeho srdci, napsal ve své poezii mimo jiné: Dobři ludě sou Valaši ,/ nevždycky su na salaši, / o svu dušu pečuju / kedy k farám šturmuju.
Ve dne umi koze pasti, / v noci znaju dobre krasti, / neprivykli zahalce, / nikda nejsu bez prace.
Valachy nazýval Moravskovalaské arkadie.
„Valaši obývají v naší moravské, na všem polním zboží hojně požehnané vlasti tu nejchudobnější končinu, plané totižto Karpátské vrchy. Mezi nimiž Radošť a Hostýn jsou nejznamenitější a v mythickém ohledu pohanského náboženství našich prastarých předků slovanských velmi pověstní. Dřevěné chaloupky chudobných salašáků sem a tam po pahorcích a po oudolích, kteréž zimního času tak velmi sněhem zametené bývají, že takřka ani nevidět, kdyby z komínu vycházející kouř jejich přítomnost neprozrazoval.“
O Radhošti J. H. A. Gallaš napsal.
Radhošť podle kresby J. A. H. Gallaše. 
„Radošť jest velmi vysoká ku Karpatům náležející hora. Její přirozená způsoba jest podlouhavo a od poledne k půlnoci protažená a třemi zvláštními vrchy přičepená, z nichž ten nejnižší v straně polední ležící a černým lesem přikrytý Starý Radhošť sluje. Prostřední je něco vyšší než tento, již ale pololysý, neb na něm ledvá jen některé nízké křoviny a chrástí rostou, a tento sluje Kněhyňa. Třetí pak nejvyšší, docela lysý a skalnatým čelem svým, kdež nejpříčnější, k půlnoční straně obrácený jest, ten tak od Valachů nazvaný Vysoký Radhošť, jenž se mezi moravskými vrchy za nejvyšší býti pokládá a skutečně také jest, čítá ve své zemoměrné zvejšce od površku mořského až k jeho skalnaté lysině 671 sáhů, a tak tedy vyšší jest o 86 sáhů nežli onen ohněsopka Vesuvia blíž městu Neapolis ve Vlaších ležící. Tento vrch jakož i Kněhyně jsou velmi hustým plíčníkem (Leichen Islandicum) začepení. Strana půlnoční neb čelo téhož obra jest velmi nepřístupný pro velikou příkrost vysokých skal, v jejichž dírách a rozsedlinách nesčíslné množství kavek, havranů, luňáků, skalních sov a kání hejří, ano i orli mívají zde zavždy svá hnízda. V stranu ale východní a západní nechá se dost povolně na něj vystupovati, a kdož se na jeho vrch vzhůru dostal, ten bývá za tu k tomu vynaloženou obtížnost velmi výborně odměněn. Neb předůstojný výhled otevírá se mu na všechny strany. Jeho neznámou sobě rozkoší opojené oko loudá se vůkolí, nevědouc, na které náměti téhož pod jeho nohama rozloženého nádherného obrazu přírody poodpočinouti má. Vpravo i vlevo namítají se mu veliká množství kouzedlně rozložených pahorků, lesnatých vrchů, úrodných oudolí, přes něž se veliké množství potoků a potůčků haduje. K půlnoci leží před ním nesmírná do vzdáli rozprostřená polemi, vesnicemi a městy posetá rovina, kteráž se daleko do Slezska vztahuje.
Ostré oko může při jasném povětří i Vratislavu uviděti. Obrátě se k straně polední, uzří před sebou ve vzdálí pnoucí se k obloze Karpátské hory. Nejkrásnější ale i nejdůstojnější divadlo působí zde, zvláště pak na nejdelším letním dni vycházející slunce; neb o mnoho větší vypadá zde jeho ohnivá nahoru vystupující ohnivá koule. O mnoho důstojnější ještě jest jeho západ, po němž následuje čarovný výjev – nesčíslné totiž množství svatojánských ohýnků, starožitný z pohanstva zděděný obyčej, kdežto naši v modlářských temnotách tápající předkové bohu Makošovi (San) ku poctě oheň na tomž dni večerním časem zažíhali a svůj dobytek přes něj skákati nechávali, domnívaje se, že tím způsobem jsouce posvěcen, očarován býti nemůže.
Naši Valaši nevěří sice na Makoša, o to ale na kouzly a čáry, k jejíchžto zapuzení tyto svatojánské ohně velmi mocné býti se domnívají. Proti kteréžto pověře ačkoliv horliví duchovní velmi ostře s kazatelnice jednají a lají, však nicméně předce až dosavád málo nebo nic vyříditi mohli.
Vnitř jest táto oberská hora plná jeskyní a bludištních průchodů, z nichž prý jistý J. Matýzek, bývalý učitel ve vsi Juřince, kterýž ji s tovaryšstvem dvanácti s pochodněmi a loučemi dobře opatřených valachů v naději nálezu drahých kovů, snad i na pár mílí prolezl. Běda prý tomu, kdo by se do nich bez Arianiny niti a sám jediný vpustiti osmělil, tenť by zajisté Božího světla na tomto světě neviděl, a snad od pouhé hrůzy umříti musel.
Před několika lety sestoupilo několik odvážlivců do podzemí Radhoště v naději, že tam najdou zlaté střechýle. Ale pak se velmi ulekli, když namísto drahého kovu tam našli lidských na větším díle již od lišek ztrávených mrtvol, přičemž ještě kus zhaslé voskové svíce, uhaslé kapající vodou, na zemi leželo. Namísto zlatého střechýlů přehroznou hladovou smrt pod zemí nalezli.“
Tolik J. H. A. Gallaš o Valašsku a posvátném Radhošti v prvé polovině 19. století. Záhady kolem této posvátné hory však zůstávají tajemstvím i v současné moderní době.
Radhošť idylický v kresbě z počátku 20. století a současný s moderní televizní technikou.
Původní kaple byla kamenná. Na snímku vpravo je zaniklá turistická Chata pod kaplí.
Tajemné podzemí Radhoště podle Monse a jeden ze vstupů do podzemních chodeb.
Letecký snímek Radhoště z počátku 20. století: Chata pod kaplí, kamenný kříž a Cyrilometodějská kaple.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka
Fotografie archiv Josef Krůpa