Ivančena – Junácká legenda

V tom místě vysoko v horách je ozvěna dávno minulých let přímo hmatatelná. Desítky či stovky tisíc kamínků, kamenů, kamenných desek různých velikostí všelijak popsaných a pomalovaných, původem ze všech koutů naší vlasti i z mnoha míst ve světě svědčí o jediném – nezapomenout na odvážný čin sotva dospělých chlapců, nezapomenout na jejich oběť nejvyšší jen desítky hodin před koncem té strašlivé války, nezapomenout na skutečnost, že vlast jim byla cennější než vlastní život. To byla, je a bude Ivančena.

Od 6. října 1946 vrší skauti, trampové, turisté a pocestní na jedné z přístupových cest k nejvyššímu vrcholu Moravskoslezských Beskyd – Lysé hoře (1323 m n. m.), v místě zvaném Ivančena (936 m n. m.) z kamenů a kamínků mohylu k uctění památky osmnácti skautů ostravské skupiny Odboj slezských Junáků, popravených v posledních dnech druhé světové války v Polském Těšíně. Z pouhé pyramidy vyrostla za desítky let z donesených kamenů mohutná mohyla. Rozrůstala se i v nepříznivém politickém klimatu, kdy byla organizace Junák zakázána a policie zabraňovala putování na Ivančenu všemi prostředky. Už v té době se mohyla stala neodmyslitelnou součástí Beskyd. Od podzimu 1995 jí dominuje monolit pískovce se jmény všech popravených Junáků. Vladimír Čermák

Impozantní mohyla z tisíců uložených kamenů připomíná oběť ostravských skautů, kteří za druhé světové války iniciovali odboj proti německým okupantům. V čele byl šestadvacetiletý Vladimír Čermák a jeho přátelé Otto Klein, Vladimír Pach, Quido Němec a Milan Rotter. Spolupracovali s nimi i další. Na jaře roku 1945 byl jejich cílem přesun do beskydských lesů, kde měly být prováděny rozsáhlé akce proti okupantům.
Cestou na Lysou horu si na Ivančeně každý připomene oběť těchto statečných.

Konspiračním místem Junáků se stalo tábořiště Slezské zemské lesní školy u Chladné vody. Za války sloužilo pro porady a výcvik jednotlivých skupin, také jako mrtvá schránka k předávání informací. Poslední společná schůzka před odchodem skautů do hor se uskutečnila právě zde 31. března 1945. K přesunu do hor však v následujících dnech nedošlo, vše bylo vyzrazeno. Dne 3. dubna 1945 byl zatčen Milan Rotter, následujícího dne Vladimír Čermák, Vladimír Pach, Otto Klein a posléze také Quido Němec. Zatýkání probíhalo až do 20. dubna 1945. Včetně rodinných příslušníků bylo uvězněno kolem padesáti lidí.
Výslechy probíhaly v Ostravě, ale s blížícím se koncem války (Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945), byli zatčení narychlo odvezeni do věznice v Těšíně. Tam právě na svátek patrona skautů svatého Jiří 24. dubna 1945, ještě před rozedněním, byli ostravští Junáci zavražděni střelou do týla na židovském hřbitově v Polském Těšíně.

Jejich památku připomněli 6. října 1946 členové 30. oddílu Junáka v Ostravě vybudováním mohyly na Ivančeně.
„Milovali svou vlast a sloužili jí věrně…“, je uvedeno na informační tabuli poblíž mohyly, která udivuje mohutností i spoustou vzkazů skautů, trampů i turistů.

Od mohyly je výhled na Lysou horu, také do údolí Ostravice a na město Frýdlant nad Ostravicí. Na horní části mohyly jsou umístěny dva dřevěné kříže.
Mohyla je většinou tvořena z prostých kamenů. Některé kameny jsou popsané, nebo je na kámen umístěn kovový štítek. Čas a nepříznivé klimatické podmínky nejen mnohé nápisy, ale i kameny narušil, jiné zůstaly uvězněny v masivním tělese mohyly. Někdy je na mohyle umístěn štítek samostatně, nebo i dřevěná destička. Neschází ani monumentální desky, umístěné na mohylu při jednotlivých výročích jejího vzniku.

Mohyla na Ivančeně prošla během let několika rekonstrukcemi. Původní byla budována na malém návrší a měla podobu jakési průchozí kaple, ale časem se ukázaly její nevýhody: nepraktičnost a hlavně to, že stála na rozhraní katastrů dvou obcí. Po dohodě s obcí Malenovice byla přesunuta o několik metrů jižněji na její katastr a měla podobu mohutného obdélníku.

I tato forma měla omezenou trvanlivost. Po dvaceti letech se působením eroze, tíhového zatížení podloží masou kamenů a svahových sil začala mohyla rozpadat a sesouvat. O dvacet let později nastal čas pro další rekonstrukci mohyly. Ta se uskutečnila v letech 2016 – 2017. Symbol – mohyla byl v menším měřítku zachován, ostatní kameny byly rozprostřeny v terasách na velké ploše. Kameny s poselstvím tak jsou přístupnější a na povrch se dostaly dokonce vzkazy, dávno zasuté v mase kamení při předchozím uspořádání.

Projektantem rekonstrukce mohyly v roce 1995, a také projektantem pískovcového monolitu se jmény všech popravených Junáků, který pak mohylu na Ivančeně střežil, byl Bedřich Golombek.

Šťastnou náhodou jsme se setkali v roce 2005 a právě on mi podal zasvěcené informace o Ivančeně, Chladné vodě a ostravských skautech, které jsem pak využil v knížkách Ivančena, Junácká legenda a Statečná srdce v příběhu o Chladné vodě.

Bedřich Golombeg byl skaut každým coulem, přímý, skromný, čestný, pravdomluvný a přesně odpovídal rčení, že skautem se člověk stává na celý život.

„Skauting? To byly krásné doby!“, tvrdil ould skaut Fredy, civilním jménem Bedřich Golombek, když jsme v srpnu 2005 seděli v bufetu na ostravském hlavním nádraží, které bylo pro nás oba nejpříhodnějším místem k setkání.

Těch osmdesát let bych Bedřichu Golombkovi tehdy rozhodně nehádal. Rodilý Ostravák, skaut od deseti let. Také on tíhl k Beskydám, které se za jasných dnů rýsují na obzoru. Zvláště Lysá hora přitahovala mladé magickou silou.
Bedřich Golombek, původním povoláním architekt, autor knížek pro mladou generaci je uveden ve Slovníku autorů knih pro děti a mládež.
Sepsal také historii odboje slezských Junáků, a historii Ivančeny, mohyly vybudované na jejich památku vysoko v horách pod vrcholem Lysé hory. Na přestavbě mohyly se osobně podílel.
Svůj volný čas věnoval dětem a mládeži. Vedl osmnáct táborů, z toho dva vodácké.
Během totality, kdy byl skauting zakázán, pokračoval v činnosti pod záštitou Svazarmu. V čase našeho setkání už jako ould skaut žil jen vzpomínkami, ze kterých sepisoval poutavé příběhy.

Co všechno v nádražním bufetu zaznívalo mezi otázkami a odpověďmi, to byla už jen ozvěna časů, které nenávratně minuly.

Odkdy jste ve Skautu?
„Od roku 1935. To mi bylo 10 roků. Jsem ročník 1925.“

Jakou máte přezdívku?
„Fredy.“

Takže jste ostravské skauty ze slezského odboje musel znát.
„Znal. I když za války byly oddíly zrušené, scházeli jsme se normálně, znali jsme se, tak jako kluci z Ostravy. S Vladimírem Čermákem jsme velice úzce spolupracovali. Ptával se nás: Do Beskyd chodíte? Řekli jsme, že každý týden. On: To je správné. Věděl, že jsme dobří. Ale nikdy nehovořil o jejich odboji.“

V Ostravě to muselo být za okupace dost napjaté.
„Mezi prvními pozavírali náčelníky Sokola a také desítky vedoucích Skauta. I přes zákaz činnosti mnozí v práci pokračovali. Třeba právě skupina Vládi Čermáka. Předávali zprávy o pohybu vojsk, počtu a typu zbraní wehrmachtu, varovali před gestapem ohrožené osoby a podobně. Vše vyvrcholilo zatčením a popravou ostravských junáků slezského odboje na židovském hřbitově v dnešním Polském Těšíně, doslova několik hodin před osvobozením.“

Kdy jste se dostal na Ivančenu poprvé?
„Hned v říjnu 1946, kdy skauti začali mohylu na uctění památky popravených skautů budovat. Tam jsem se také setkal s Harym, strážcem mohyly, který trávil na Ivančeněm skoro všechny víkendy, organizoval ukládání kamenů, které tam skauti a trampi nosili. Pak jsem se podílel na rekonstrukci mohyly do podoby v jaké je od roku 1995.“

Mohyla na Ivančeně byla původně jinde a vypadala jinak?
„Dřív stála na vyvýšenině, kolem dokola byl hluboký les. Zpočátku to bylo pár kamenů a kříž, ale strašně rychle rostla. Srazy na Ivančeně se konaly pravidelně vždy 24. dubna na svatého Jiří, patrona Junáků, v den popravy skautů. Za totality často za asistence policie, která se snažila návštěvám Ivančeny bránit všemi možnými způsoby. Situace se změnila po roce 1990. V přístupu na Ivančenu už sice žádný nikomu nebránil, ale bylo zapotřebí živelně narůstající stavbu mohyly, převážně z drobných kamenů, rekonstruovat a také zoficiálnit, zatím to pořád byla černá stavba, navíc stála na katastru dvou obcí. I k jejímu poničení došlo. Rekonstrukce mohyly proběhla podle mého projektu. Dnes je stavba umístěna na území obce Malenovice.“

Vraťme se ke skautingu, symbolika zůstala stejná?
„Stejná. To je pořád stejné. Na celém světě.“

Jaká je hymna českých Junáků?
„Junáci vzhůru, volá den… atd.“

Můžete ji říct celou?
„To bych musel zpívat. Takhle ne.“

A nezměnil se Junák organizačně?
„Děvčata mají svůj svaz, chlapci svůj. Tak už to bylo za Foglara.“

Co vám dal skauting pro život?
„Všechno. Celý život jsem žil podle skautského zákona.“

To znamená, že je to stále výchova člověka k přímosti a čestnosti?
„Ano. Nikdy jsem nepoužíval hrubých slov, třebaže jsem pracoval na stavbě se zedníky, kde není k ošklivému slovu nikdy daleko, a všichni mne brali. Dokonce jsme měli takový Klub gentlemanů, kde jsme ctili zásady slušného a společenského chování.“

Jako ould skaut, jak na svou éru skautingu vzpomínáte?
„Skautingem už se prakticky nezabývám. Když jsem ve svých pětasedmdesáti vedl dva skautské tábory tak jsem zjistil, že už to není ono, mladí už nás neberou. Vyprávění u táboráku je nezajímá, Foglarovy knížky jim nic neříkají.“

Foglar byl ve své době fantastický, ne?
„Jo. To byly krásné doby. Dal jsem všechny jeho knížky vnukům, vůbec je nečetli.“

Čím se tedy dnes ve skautu baví?
„U nás byl celoroční tvrdý výcvik, návrat k přírodě. Každý kluk uměl pracovat s pilou a sekerou. Přijeli jsme na tábor, nejprve pokosit trávu, vytyčit staveniště, do večera musel tábor stát. Každá družina věděla, co má dělat. Vařili jsme si sami. Všichni stejně oblečení, nikdo se neodlišoval od ostatních, jestli byl chudý nebo zámožný. Teď s sebou děti táhnou na tábor kufry všelijakých triček a košil. My měli všecko v batohu, s tím jsme vystačili tři týdny.“

Nejste trochu skeptický, pokud jde o budoucnost Junáka?
„Je mála propagace Junáka. Málo nebo skoro vůbec se neobjevuje v televizi. Pionýři měli každý týden něco pionýrského, teď nic. Dnes už to vlastně nejsou tábory, ale rekreační střediska pro děti. Tam mají video, všecko co chtějí. Když prší, tak hrají ping pong, nebo se dívají na televizi. My jsme si museli všechno sami vybudovat, vařili jsme podle receptů Dobromily Rettigové. Dnes přijde takový tábor na čtyři tisíce korun za dítě, vedoucí jsou placeni. My činovníci jsme sloužili. Složili jsme slib: Sloužím… To znamená sloužit mládeži, sloužit celý život. Rozdíl je i v tom – nás to bavilo.“

Podle čeho dnes poznám skauta na ulici nebo v terénu?
„To je těžké. Dnes už se ani skautský kroj nedodržuje. Skautskou košili mají, šátek oddílový. Jinak samozřejmě rifle, boty. V klobouku se stydí chodit, nevím proč, tak mají lodičky. Chodí oblečení, jak se jim to líbí.“

Ještě ke slezským junákům a jejich oběti, jsou v Polském Těšíně hroby popravených skautů dodnes?
„Píšu o tom v jedné své knize. Jejich ostatky, kromě dvou, kteří nebyli nalezeni, byly krátce po osvobození převezeny do Ostravy. To bylo v dubnu 1945. Doprovázel je velký průvod, 40 000 lidí tam bylo, vojáci a tak. Přivezli je do krematoria, které ještě bylo v centru Ostravy.“

Kde jsou jejich hroby teď?
„Zřejmě si jejich pozůstatky rozebraly rodiny, uložili je do rodinných hrobů. Jenom ta mohyla na Ivančeně je připomíná.“

Zatím co jsme rozprávěli, vlaky jezdily po obou stranách hlavního ostravského nádraží. Jedním směrem na těšínskou stranu, kde byli slezští Junáci v závěru druhé světové války popraveni, druhým směrem k Beskydám, které se rýsují na obzoru a kde je na Ivančeně v nadmořské výšce 936 metrů z téměř dvou set tisíc kamenů postavena mohyla na jejich věčnou památku.

Ivančena mohyla a její historie

Chladná voda – místo setkávání ostravských Junáků. Pramen, srub, uměle vytvořené jezírko. Srub, když jsem ho navštívil poprvé, byl už opuštěný, ale ještě poskytoval ucházející přístřeší. Po roce 2000 po sněhové kalamitě z něj zbyla rozvalina. Ruinu odstranil a plochu upravil Ben, dobrý duch Chladné vody, i za pomocí přátel. Vyčistil také jezírko a nalezené mince ze dna opět do jezírka vrátil.