Léto na Valašsku vrcholilo sklizní obilí. Obřad kosení obilí byl zvukomalebný, zároveň i namáhavý, stejně tak následující mlácení obilí s rytmickým klapotem cepů.
Sežaté zboží se svázalo do snopů, které se v počtu 8–12 ukládaly křížem krážem na strzubý kůl – mandel, zaražený do země, aby proschly. Suché obilí se sváželo do stodol. Rozvázané snopy se rozprostřely na hliněnou, nebo dřevěnou podlahu, tam se do nich bušilo – mlátilo cepy. Mlácení obilí pomocí cepu bylo určité umění, a kdo je neovládal, nemohl mlátit, protože kazil rytmus – pletl ostatní.
Podle velikosti humna mohlo být mlatců až 12. Byla to práce těžká, zvláště pro ženy, ale bývalo při ní veselo. Bušení cepů se rozléhalo daleko do okolí a podle počtu mlatců mělo svůj charakteristický rytmus a podle něho se snadno rozpoznalo, kolik osob mlátí. Údery cepů jakoby mluvily a lidoví muzikanti dokázali jejich rytmus zaznamenat do notového partu.
Vymlácená sláma – oklepina se svazovala povřísly, používala se pro dobytek a také do slamníků.
„Rytmické údery cepů při mlácení byly součástí zanikající krásy, která harmonicky zapadala do valašského kraje,“ zaznamenal kronikář Alois Bělunek. „Jen ojediněle bylo klapot cepů ještě slyšet na horských samotách, ale od druhé poloviny 20. století zvuk cepů již nadobro odezněl. Nebyla vidět těžká práce našich maminek a tatínků, kteří ji rádi vyměnili za hrčení mlátičky poháněné elektřinou. O žatvě obilí kombajnem se starým Valachům ani nesnilo.“
Vymlácené obilí se zpracovávalo mletím na mouku. Velcí sedláci i menší rolníci vozili zrno semlít do mlýnů, poháněných vodní energií. V malém hospodářství se však obilí většinou mlelo doma na mlýnci, zvaném žerno.
Žerno – žarno, je jednoduchý ruční kamenný mlýnek na obilí. Obilné zrno se na něm mlelo na krupici nebo na mouku.
Byly čtyři druhy těchto jednoduchých mlýnků.
U nejběžnějšího typu jsou mlecí kameny uloženy na klátu, nebo na silném stojanu. Mlýnec obvykle stával v rohu síně nebo v komoře, v zimě i v obytné světnici. Do horního mlecího kamene byla zapravena tyčka, její protější konec byl upevněný ve stropu přesně nad středem mlýnce. Během mletí se jednou rukou pomocí tyčky otáčelo horním kamenem, druhou rukou se zrno sypalo po malých dávkách dírou ve středu kamenu.
Mechanický mlýnec se uváděl do pohybu pomocí dvou šlapadel přenášením váhy z jedné nohy na druhou, šlapat mohly i dvě osoby najednou. Sypání zrna se dělo mechanicky z koše, který se při otáčení kamene natřásal, a zrno z něj padalo. Množství padajícího zrna i jemnost mletí bylo možné regulovat.
U dalšího typu se jednalo o stejný mechanismus, ale pohyb vrchního kamene byl namísto šlapání upraven na točení klikou jednou neb dvěma osobami.
Posledním typem byly mlýnky se složitějším mechanismem na pohon vodou, kde už docházelo k samočinnému osívání mletého zrna. Takové mlýnky stavěli větší sedláci, kteří měli možnost vodního přítoku. V létech 1925–1935 existovalo na Valašsku asi jedenáct těchto vodních mlýnků.
S nástupem mechanizace zemědělství zanikla těžká práce, také však staré postupy zpracování zemědělských produktů, které mnohdy zvukomalebně doplňovaly nesnadný život na horách.
O žatvě obilí kombajnem se starým Valachům ani nesnilo.
Text a foto © Richard Sobotka