Když Rožnov ještě voněl starým dřevem a byl tak maličký, že pro všechny stačil rynek a tři ulice, hrnuli se do městečka jako na dlani lázeňští hosté málem z celého světa.
Podzimy bývaly v Rožnově vždy mile hřejivé, krásně barevné a dlouhé. Lázeňským hostům se domů nechtělo. A malíři s plátnem a barvami hledali ten nejlepší výhled na dřevěné městečko a na okolní hory.
Děti se bavily pouštěním draků, ale dospělí měli své starosti. Málem ke každému domku, ať měšťanskému či chalupnickému, přináleželo také hospodářství. V létě se muselo myslet na seno, aby ho bylo pro kravičku dost na dlouhou zimu, na podzim zase hrabat listí na stlaní.
Především v městské Hájnici se listí hrabalo, při každém kroku to tam jen šustilo. Však co bylo kolem toho listí dohadování a hádek, jednání na úřadě, které místečko a jak velké si může každý uhrabat a listí domů odvézt. Lidé si ty čtverečky hlídali a bože chraň, aby do něčí parcely druhý hráběmi sáhnul.
Chodili hrabat listí do Stráně, někdy až na Tylovsko. Listí shrabali do hromádek, ty pak v nůších odnášeli a ukládali do kůlny. A nepřestávali, pokud nebyla kůlna málem plná. Však se také stalo, že už nachystanou hromadu listí k odvozu si přivlastnil někdo jiný. Tak se o každém podzimu handrkovali málem o každý spadlý list.
Tou dobou už vlaštovky na drátech elektrického vedení nevysedávaly. Každý další den byl kratší. Zima nahlížela do údolí ranní jinovatkou. Kdesi za horami nechával svatý Martin okout bělouše, o kousek dál chystal svatý Mikuláš sáně k objížďce s vánočními dárky.
Starý Rožnov je v nenávratnu, ale pěkný podzim se o babím létě do zdejšího údolí stále vrací.
Text a foto © Richard Sobotka