Kdo by neznal půvabný film „Bohové musí být šílení“, zejména jeho protagonistu Křováka Xy Xao, který hovořil mlaskavými zvuky a jehož veškerá společenská garderoba zabrala přibližně 40 centimetrů čtverečních pláténka na zakrytí toho nejdůležitějšího na homo sapiens, a jehož přivedla k extázi prázdná láhev od Coca-Coly, kterou vyhodili američtí vojenští letci při cvičném letu přes rozsáhlou africkou pouštní oblast Kalahari, řídce osídlenou civilizací nedeformovanými, přesto pozvolna mizejícími Křováky.
Vědci žádnou další podobnou oblast neobjevili.
Ovšem větší štěstí měl jistý potrefený tramp, kterému nikdo neřekl jinak, než Hej Počkej, a který údajně prošel po svých všechna místa na této zeměkouli. Nikdo jeho vyprávění o netušených dobrodružstvích nevěřil, pro všechny byl jen takový kecálek.
Přece jen, když se jednoho podvečera objevil při jakési společenské slávě oblečený jako vandrák v Carnegie Hall in Midtown Manhattan, New York City, přece vzbudil pozornost veřejnosti.
Společnost mu dělal chlapík ještě podivnější, navlečený v tričku potištěném obrovskými písmeny NEW JERSEY, ale jinak oděného velmi spoře. Vlasy černé jak uhel mu sahaly na zádech až po šňůrku, která mu přidržovala vetché kalhoty. Délku prošedivělých vousů měl po dolní kapsičku saka pro kapesní hodinky i s řetízkem. Žvýkal jeden list koky za druhým, využitou vlákninu plival všude kolem.
„Toto je můj přítel Paj Paj,“ představil otrhánka, sám notně oškubaný Hej Počkej. „Ve skutečnosti se jmenuje nějak jako pláč malého dítěte. Pochází z mizejícího kmene v jihoamerické džungli ze skalního útesu tak vysokého, že se tam kromě ptáků nebeských nikdo jiný nedostane. Název onoho kmene při vyslovení také zní jako dětský brekot.
Mne se neptejte, jak on jediný se z onoho strmého a nebetyčného útesu dostal, kde jeho kmen přežívá o několika posledních jedincích snad od stvoření světa. Poněvadž jsem nedokázal vyslovit jeho jméno, pojmenoval jsem ho jako Josef, což zase on nedokázal vyslovit, takže jsem jej začal oslovovat jako Paj Paj.
Paj Paj se zpočátku domníval, že jsem potrava, kterou mu vyhladovělému seslala nebesa, něco jako banány, ananas nebo kokosový ořech, a až po dlouhé rozpravě, kdy se on naučil vyslovovat slova civilizovaného člověka, a porozumět jim, pak pochopil, že jedlé jsou i jiné věci.
Tak začalo naše kamarádství. Můj přítel Paj Paj se naučil hovořit jako civilizovaný člověk, já zase porozuměl několika jeho skřekům, připomínajících dětský pláč. Časem se mi ho podařilo obléct namísto do proužku kůže z uloveného kozoroha a listu ze stromu připomínajícího morušovník do civilizovaného oděvu. Pak už jsme se jakžtakž pokamarádili a přestal jsem na noc uléhat s dýkou připravenou k obraně i k útoku. Můj přítel Paj Paj souhlasil, že se vypraví se mnou do světa, kde ho budu prezentovat jako přežívajícího pamětníka dinosaurů.
Lidé nás mají rádi, takže už se nemusíme živit kořínky a listy všelijakých rostlin, ale mohli jsme si v Texasu dopřát pravý americký steak. Paj Paj při jídle docela neslušně mlaskal, chutnalo mu náramně, ale pak si mne před celou hospodou dlouho necudně prohlížel, pátral, kterou část mého těla mistr kuchař použil.
Docela rád bych vám předvedl řeč klanu, ze kterého Paj Paj pochází, ale jistotně by zvuky, podobné dětskému pláči, rozlítostnily do posledního místa zaplněnou Carnegie Hall in Midtown Manhattan, New York City.
Přece, abychom laskavé návštěvníky nepřipravili za tučné vstupné o zážitek, zařadili jsme do našeho vystoupení i ňjůjorská batolata. Jak známo, jsou děti New York City nejuřvanější děcka na světě. Co asi chtějí tím svým křikem dát najevo, na čem se domlouvají, o čem si asi vyprávějí. Jelikož v tak útlém věku jinou řeč prozatím neovládají, jest jejich rodným jazykem dětský pláč. Takto jejich matky svým dětem alespoň zpočátku nepatrně rozumí.
A což náš přítel Paj Paj, jehož rodná řeč dětský pláč připomíná málem k nerozeznání?
Nuže, se souhlasem několika ňjůjorských maminek, které už si nevědí se svými uřvanými děcky rady, dejme se do práce.“
Sejšn v přímém přenosu přebíralo na patnáct televizních společností z celého světa.
Několik zoufalých ňjůjorských matek dostrkalo své řvoucí mazlíčky na rozlehlé pódium, marně se pokoušely utěšit je houpáním a sladkými slovíčky, až nakonec se s očima plnýma slz veškerých dalších pokusů o zklidnění svých batolat vzdaly.
Teď měl scénu pro sebe tlumočník řeči nejútlejších dětí Paj Paj.
Hlediště ztichlo. Batolata dál řvala do roztržení hrdla.
Paj Paj vyplivl sežvýkanou koku, vložil do úst další list, rozkmital žvýkací svaly a v mírném předklonu pobíhal mezi kočárky, naslouchal, chvílemi nevěřícně kroutil hlavou.
„Tak co?“ pobídl kamaráda Hej Počkej, vyjevit výsledek bádání.
„Tento říkat,“ spustil pořád ještě trochu lámanou lidskou řečí Paj Paj. „Být pokřtěný jako Antonio, to se mu nelíbit, radši by Korleone, nebo bos Velký Valentino. Já nerozumět, to nějaká velká zvířata?“
„Dobrá, dobrá. Že jsou batolata pokakaná a potřebují přebalit, že mají hlad a nikde není po ruce mámin cecík, to je nám i bez tlumočníka známo. Ale o čem si pořád žvatlají. Ty jim přece rozumíš, mluví tvou řečí, takže o čem si to u všech rohatých vyprávějí?“
Paj paj se ošíval, neměl se k odpovědi.
Mikrofon vzal sám starosta města New York a položil přímou, leč důraznou otázku: „Helou, mistr Hej Počkej,“ harašil drsným hlasem, zesíleným nejméně desítkou amplionů. „Mistr Paj Paj být přece tvůj přítel. Ať tlumočí o čem si tito řvoucí spratci vykládají. Zda třeba právě o nás, nebo o světě, do kterého se šťastně narodili. To aby si zde přítomní vožungři, ano i ti u televizních přijímačů, vyslechli leccos zajímavého. Jen do toho, mistr Paj Paj, hip hip ! Na příjmu je nejméně sto milionů televizních diváků, správných Amerických vlastenců. A neodvažuji se odhadnout, kolik asi na celém světě. Takže: Hip, hip!“
Paj Paj vyplivl rozžvýkaný list koky, chvíli se škrábal na hlavě v černých vlasech, pak zase v houštině šedi na bradě, koulel očima, dokonce i ústa několikrát otevřel, jakože už má to, o čem si batolata vyprávějí na rtech, ale pak zase jen zakroutil hlavou.
„To, o čem ti malí smraďoši tady mluvit,“ konečně se sklonil k mikrofonu. „To se já na této sejšn ctihodné veřejnosti neodvážit ani vyslovit.“
A obrátil se na svého přítele Hej Počkej s otázkou: „Nebýt už čas na ten jídlo?“ I s krátkým dodatkem: „Být na ten jídelníček zase šťavnatý člověčí stejk?“
Časem se stopy obou ojedinělých světoběžníků ztratily, takže nelze přesně určit, kde se momentálně vyskytují a jaká dobrodružství právě zažívají.
Text a ilustrace © Richard Sobotka