František Bartoš, filolog a folklorista, narodil se v obci Mladcová v panství Zlínském 16. 3. 1837 – zemřel v Mladcové 11. 6. 1906. Studoval češtinu a klasické jazyky na vídeňské univerzitě.
Učil jako profesor na gymnáziích ve Strážnici, Těšíně a v Brně. Působil jako školní inspektor. S Leošem Janáčkem vydal Národní písně moravské nově nasbírané. Popsal moravské nářečí v Dialektologii moravské. Věnoval se moravskému národopisu, například v knize Moravský lid. Mnoho pozornosti věnoval rodnému Valašsku. Napsal knihu Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární (Vydal 1883 knihkupec a nakladatel J. F. Šašek ve Velkém Meziříčí.)
V kapitole II. Moravské Valašsko, kraj i lid, uvádí o valašských Vánocích.
Poesie roku církevního se všemi zvyky a obřady starobylými namnoze i pohanskými v plné svěžesti se zachovala posud u lidu valašského. Z ní tajemná doba vánoční vyznívá jako půvabná idyla holubičí a přírodní naivnosti staroslovanské.
Na štědrý den dopoledne zachovává se přísný půst; teprve o poledni se „posvačí“ trochu hrachové polévky s chlebem. I dobytek toho dne se postí, ráno dostanou toliko krávy „na hladno“ po kousku „osúcha“ (nekysaného chleba) s „husinou“ (husím sádlem), aby jim příštího roku čarodějnice neškodily, a choroby se jich nechytaly; o poledni se i dobytku trochu pohodí. Za to „oběd“ chystá se rodině tak i „statku“ (dobytku) co nejštědřejší. Kdy by chudobná hospodyně celý rok chleba nepekla, na štědrý den koupí si naň mouky. Z těsta chlebového nejprv upeče „podplamenník“ své kozičce, zámožnější gazděna peče kravám, ovcím, kozám, koňům po zvláštním podplameníku. Vdolka toho, do něhož zapekou se byliny, co byly o božím těle na oltářích, dá se pak po kousku každému dobytčeti. Potom teprve gazděna peče chléb domácím. Pekouc koláče z každého těsta i „potěradla“ (povidel, máku, tvarohu) ubere po kousku, upeče z toho „osúšek“ a podělí jím všecek statek. Po poledni chystá oběd, nejprve „ščedračku“, pak ostatní jídla. Na ščedračku dá se vařiti hrachu do hrnce, do něho se přidá suchých švestek, hrušek a „kozáků“ (hřibů), dva kousky „kvačky“ (sladké řepy) a zemákův, aby se rodily. Polovice ščedračky se usuší a celý rok statku do soli přidává.
Když se mlátí, odloží gazda snopek ovsa. Večer, když se již rozžalo, děvečka přinese snopek do jizby a „ščastikuje“ s ním takto: „Pochválen buď Ježíš Kristus. Daj vám Pánbů ščestí, zdraví na tento nový rok, všeho dobrého rozmnožení, hříchůch odpuščení, co sebě žádáte od milého Pána Boha, aby vám to Pánbů dal: menší hříchy, větší radosť a po smrti království nebeské, tak do roka ve zdraví a ve ščeští Krista pána na zemi dočkati a s týmto novorozeným Ježiškem se radovati. Vám, hospodáříčku, do roka sto tolarů do pokladnice uložiti, vám, hospodyňko, sto otepí (lnu) jak hedbáv, a vám, dítky sčeští a zdraví; vinšovala bych na sta tisíce, ale vám vinšuju království nebeské.“
Když takto poščastikovala, dá snopek gazděně, ta rozestře jej po stole, na jeden roh položí pecen chleba, na druhý slaměnku (ošatku), v níž je po trošce každého obilí, mimo to česnek, cibule, petrželí. Na to na všecko prostře ubrus a postaví naň svíčku, kteráž toho dne na stole musí hořeti, byť po celý rok jen světidly svítili. Než zasednou za stůl, pohodí se štědře statku; když pak se všichni shromáždili okolo stolu, pomodlí se s hospodářem hlasitě a zapějí nábožnou píseň. Na „oběd“ hospodyně toho dne uchystá tato jídla: ščedračku, zelí s chlebem, kozákovou polévku, kaši pohančenou s medem, krupičku kupovanou, dobře omaštěnou a perníkem posypanou, vdolky; na konec shřívanou a okořeněnou kořalku. Když se jí, jeden každý z každého jídla první lžíci odloží na zvláštní misku, kteroužto po večeři všecek statek se po troše podělí. Oběd končí opět společnou modlitbou a zpěvem. Od stolu nesmí žáden odcházeti, až všichni v jedno vstanou, pročež hospodyně všechna jídla najednou na stole postaví.
Stůl zůstane, jak se prostřel na štědrý den, pokryt po celé svátky.
Vítejte Vánoce, svátky na Valašsku z nejmilejších.
Foto © Richard Sobotka
Vložil –sb-
Ilustrace © Vladimír Bartošek