Málem nikdo nepamatuje, že by o některých Vánocích napadlo tolik sněhu.
Sněhu a sněhu už leželo.
A pořád padal další.
„Už s tím gruntováním tam na Nebesích přestaňte!“ chtělo se křiknout.
To andělé umetali bílé pápěří, poztrácené z křídel. Chtěli mít Nebesa pro větší slávu Velké Vánoční Chvíle špiglnikl.
Všechno měl na povel Archanděl.
„Ještě tuhle. Sem šmátni metličkou. Tady je zapomenuté peříčko.“
Každý se nějak snažil.
Jenom prťavý andělíček postával stranou, celý nešťastný.
„Vždyť jsi na velké gruntování ještě moc malý!“
Samou lítostí se rozplakal.
„Tady máš košťátko,“ slitoval se Archanděl. „Každé zapomenuté peříčko, co ani vítr nestačil odfouknout, pěkně zameť.“
Hned bylo veseleji.
Jedni umetali, jiní už ladili inštrumenty.
Andělský regenschori poklepával taktovkou.
„Tak ještě jednou od sedmého taktu,“ přikazoval. „Ale to Fis musí vyznít!“
Zase na malého andělíčka zapomněli. Hned natahoval moldánky, ty ale v andělském chóru vůbec neladily.
„Dost! Dost!“ ťukal andělský regenschori taktovkou.
Jenže co s malým zpěváčkem?
„Sem si stoupni,“ vykázal mu místo rovnou uprostřed sboru, aby na to andělské škvrně dobře viděl. „Jakmile na tebe kývnu, zazpíváš.“
„Takhle?“ zeptal se malý andělíček. A hned to své uplakané áááá… vyzkoušel
„Právě tak,“ přikývl regenschori. „A tady máš hudební nástroj,“ podal mu triangl. „Ale cinkneš, až mávnu taktovkou!“ přikazoval.
To bylo radosti!
Regenschori se postavil před ansámbl a rozpažil ruce.
„Teď ještě jednou od sedmého taktu. A pozor – vysoké Cé musí přímo zvonit!“
Cink!
To se andělíček zapomněl a v nepatřičnou chvíli rozezvučel stříbrný hlásek svěřeného hudebního nástroje.
Nu, stane se.
Tou dobou to bylo po celých Nebesích pořád nějakého starání, trápení a zkoušení. Jako pokaždé, když se přiblížila Velká Vánoční Chvíle.
Sníh pořád padal.
Padal a padal.
Křehounké vločky pokorně uléhaly na pole, les, louky a cesty – jako když uprostřed léta družičky o Božím Těle rozhazují okvětní plátky pestrobarevných květů, aby se kročeje prosebného procesí dotýkaly země hebčeji a slavnostněji.
A byly ty křehké sněhové vločky, svítící bělobou, tak velké a krásné, že kdyby je šikovná švadlenka jemňounkými stehy a tou nejtenčí hedvábnou nitkou posešívala, nemohlo by být pěknější dečky na slavnostně prostřený stůl, nebo ozdoby na sváteční oblečení.
Dějí se v ten vánoční čas věci, které se jindy nestávají.
Povídá se, že kdo od rána až do slavnostní večeře nevezme odrobinku do úst, uvidí odměnou zlaté prasátko. Kolikrát já se o to snažil, ale nikdy jsem neměl to štěstí! Snad, že přece jsem kousek uždibl, jak už mi od hladu škroukalo v břiše. Nebo mne zlákala vůně připravovaného cukroví, která se pokaždé protáhne i tou nejmenší škvírkou kolem dveří kuchyně a provoní celý dům.
Nejvíce práce o každých Vánocích je právě v kuchyni. Přikládat polínka na ohniště, aby byla kamna a zvláště trouba na pečení rovnoměrně vyhřátá. Připravit vytrvalým hnětením těsto. Natírat plechy omastkem, ukládat na ně koláčky a cukroví. Hlídat, aby pečivo nezůstalo bledé, nebo naopak dohněda přepečené, či, jak se také někdy podaří, spálené málem na uhel, ale aby bylo pěkně růžové a křehké.
Práce a práce!
A těch vůní!
Alespoň se jich nadechnout.
Hospodyně už kolikrát opravdu neví, čím děti zabavit. Pletou se pod rukama pod nohama. A pořád se doptávají.
„Kdy už budou Vánoce?“
„Vánoce už jsou.“
„A kde jsou?“
„Všude.“
„Úplně všude?“
„Úplně.“
„Třeba i ve chlévě?“
„Bať…“
To už hospodář obdaroval kravičku, kozu, beránka a další obyvatele chléva nějakým mlsem, aby si svátkování také užili.
„O tomto čarovném čase mají zvířata dar promluvit lidskou řečí,“ upozornila maminka děti.
„A lidé jim rozumí?“
„Pravda. Když potichoučku pootevřete chlév… můžete poslouchat o čem si vyprávějí.“
Alespoň na chvíli se těch malých pomocníků zbýt.
Děti nahlédly dveřmi do chléva, ale lidského slova se od zvířat nedočkaly. Zklamaně se vrátily do kuchyně.
„Nic neříkaly.“
„Ani slovíčko?“
„Jen se dívaly.“
„Asi ještě nenastala ta pravá chvíle…“
Později kouzlení svatvečera přece rozvázalo zvířatům mluvidla.
„Šťastné a veselé,“ popřála kravička.
„Jen kdyby nebylo tolik sněhu a tak mrazivo,“ mekla koza.
„Kokodák, je to tak,“ souhlasila slepice.
„Já mám naštěstí teplý vlněný kožíšek,“ chlubila se ovečka.
„Za dávných časů prý o Vánocích putovali lidé do Betléma, poklonit se právě narozenému děťátku.“
„My také,“ potřásla ovečka prstýnky vlny na hřbetě. „Pastýři nás přivedli do Betléma ze široka daleka. Všichni tam spěchali.“
„Moje pra pra pra pra bába prý stála u jesliček, zahřívala svým dechem děťátko,“ chlubila se kravička.
„Opravdu?“
„Nebyl to náhodou volek a spolu s ním oslík?“ zamečela koza.
To si o dva tisíce let později už nikdo tak přesně nepamatoval.
„Byla to veliká sláva,“ připomněl kokrhavým hlasem kohout. „Nad Betlémem svítila veliká jasná hvězda.“
Mezírkou ve dveřích chléva poslouchal tu řeč zvědavý pes. Byl celý černý, jen kolem pravého oka měl bílou kulatou skvrnu brýlí. Všechno vyposlechl. Hned běžel podívat se, jestli ta jasná hvězda svítí na obloze i tentokrát.
Když se přiblížil večer, usedla celá rodina kolem slavnostně prostřeného stolu.
Nazdobený stromeček mile rozséval světlo. Jehličí provonělo celou světnici.
Nejprve maminka, hlasem tichým jak vánek uprostřed léta nad lánem dozrávajícího žita poděkovala za všechny dary a vyslovila přání nejvroucnější, aby se rodina za rok o tom čase opět sešla pospolu kolem vánočního stolu.
„Šťastné a veselé…“
Prvním jídlem svatvečera je hrachová polévka, to aby se lidí držela moudrost. Potom přijdou na řadu další pokrmy. Nechybí ani vánočka. Hned pak následují dobroty, všelijaké laskominy, sušené křížaly ze sladkých jablíček. A spousta cukroví.
Pod stromečkem na svou chvíli netrpělivě čekají dárky.
Konečně přišel jejich čas.
Tím nejkrásnějším dárkem každých Vánoc jsou zářící oči dětí.
Sladká únava nakonec zažene ty malé a nejmenší do postýlek. Obklopené nadělenými dárky spokojeně oddychují.
Když se přiblíží půlnoc, nazouvají si dospělí vysoké teplé boty, oblékají kožíšky. Beranici na hlavu. Na ruce palčáky rukavice.
Vypravují se na půlnoční.
Pořád padaly krásné sněhové vločky, každá jak dětská dlaň velká, křehčí než porcelán a krásnější než nejjemnější výšivka.
Vysoko v nadzemských výšinách, když se našedlá mračna přece trochu pootevřela, bylo možné zahlédnout jiskření nekonečného počtu hvězd.
Mezi nimi i hvězdu velkou a jasnou.
Právě za tou vykročili.
Jen úzký chodníček, prošlapaný hlubokým sněhem za nimi zůstával.
Jako by ozvěnou zaznívaly modrojasem noční tmy na pokyn taktovky andělského regenschori tóny vánočních melodií z nástrojů nebeského orchestru.
Také se rozezněl chorál andělských hlasů: „Gloria…“
Jen z úst nejmenšího andělíčka, byť mu nebeský dirigent žádné znamení nedal, vyšlo to jeho moldánkově laděné: „Áááá…“ Tu a tam zase klepnutí kovovou paličkou na svěřený mu nástroj – triangl. Avšak to stříbrné cinknutí – ať padlo kdy padlo – vždy jasným hláskem krásně ladilo k veškerému muzicírování i sborovému zpívání.
Nad střechami domů se už tou dobou z povzdálí chvěl hlahol vánočních zvonů.
Určitě i tentokrát svítí na obloze veliká jasná hvězda.
Znovu nastala Velká Chvíle a narodilo se děťátko, které snad jednou, někdy v budoucnu, zase pozmění světa běh k lepšímu.
Kdo ví…
Šťastné a veselé Vánoce.
Text © Richard Sobotka
Kresby © Anička Sobotková
Kresba betlému © Bára Sobotková
L. P. 2005