Podnes jsou dohady o tom, kdo byl prvním lyžařem–lyžníkem v zemích Koruny české. Uvádí se, že jímbyl v zimě 1887 Josef Rössler–Ořovský, který prvé vystoupení na lyžích provedl v Praze na 700 m dlouhém dnešním Václavském náměstí.
Lyžování se tehdy registrovalo pod hlavičkou „bruslařského klubu“, protože „ski-klub“ vznikl z popudu Josefa Rösslera-Ořovského právě až v roce 1887. Mezi přední lyžaře určitě patřil i hrabě Harrach, který svým zaměstnancům opatřil pro práci v zimním lese lyže. Synové městského rady Krause ze saského Görlitzu se údajně vydali na lyžích k Petrově boudě v Krkonoších již roku 1880. A někdy v roce 1885 se na svazích Černého dolu pohyboval na lyžích učitel Kajetán Baier a od severu na českou stranu hor zajížděl na lyžích tehdy zdatný lyžař Otto Vorwerg.
Pokud jde o lyžování v Beskydech, jeho začátek zaznamenal Jaroslav Blinka z Dolní Bečvy, zabývá se historií sportů v oblasti Beskyd.
„O lyžování byl Beskydech zájem od vzniku tohoto sportovního odvětví. Pro získání zkušeností byl v sezóně 1911/1912 delegován do svazového kurzu v Krkonoších tehdy nejlepší beskydský lyžař – závodník Cyril Mach, řídící učitel z Hutiska-Zákopčí, aby získal zkušenosti pro výcvik lyžařů. Kurzy pak pořádal na Pustevnách. Učil lyžovat také své školáky a ogaři ze Zákopčí brzy na lyžích dokonce i skákali.
První lyžařské závody se konaly v Beskydech na Pustevnách 4. 1. 1914, a v únoru následovaly závody na Ondřejníku.
Za první světové války převážná většina lyžařů narukovala a závodní činnost ustala. Hned po válce (8. 12. 1918) byl ustanoven Svaz lyžařů republiky Česko-slovenské (SL RČS). První mistrovství ČSR v klasických disciplínách se uskutečnilo v roce 1920 na Štrbském plese. Další pak na různých místech a v roce 1928 i na Pustevnách.
Cyril Mach, učitel na Hutisku ze Zákopčí, výborný lyžař.
První poválečné závody v Beskydech byly uspořádány roku 1919 na Ondřejníku. V zimní sezóně 1922/23 se konal závod v běhu na 25 km z Pusteven přes Martiňák do Starých Hamrů, a štafetový závod z Lysé hory do Starých Hamrů.
Celorepublikových závodů v Beskydech postupně přibývalo: v roce 1928 mistrovství republiky, v roce 1930 přebor dorostu ČSR, v roce 1933 přebory České Obce Sokolské, v roce 1935 celostátní hlídkový závod KČST a závod ve skoku v Bílé, v roce 1938 sletové závody lyžařského dorostu Sokola na Radhošti.
První skokanský můstek postavila v roce 1926 Pohorská Jednota Radhošť na Pustevnách, patřil v té době k největším u nás; roku 1929 skočil rekordních 49 metrů Nor Sigmund Ruud a roku 1937 rekord překonal ostravský Alfréd Steinmuller skokem 52 m. Druhý můstek byl postaven v Ostravici (1929) a další na Vsackém Cábu (1931). V témže roce postavil KČST Ostrava v Bílé skokanský můstek s kritickým bodem 45 m.“
O lyžování na Zákopčí vyprávěla také pamětnice tetina Vilma Volková z Hutiska: „Ogaři ze Zákopčí dokonce na lyžách aj skákali. Divákom až stávaly od hrůzy vlasy na lebeňách, že sa děckám něco stane.“
Někdejší stylový skok na lyžích – skokanský můstek Dolní Bečva.
Nadšeným podporovatelem zimních sportů byl na Dolní Bečvě řídící učitel a správce tamní školy Ferdinand Wimmer, který tělesnou výchovu a sport považoval za neméně důležitou složku školní výuky.
Zima na Valašsku bývala v té době sněhová a mrazivá. A až na malé výjimky byla každoročně spojena s množstvím sněhu. Takže nebylo žádným překvapením, že na Blinkovém kopci, na Holé i na stráních v Horním Rozpitém byly každé odpoledne desítky dětí, které se snažily sjet bez pádu kopec nebo na uplácaném sněhovém můstku skočit dál než ostatní. Ti, kteří neměli lyže, táhli za sebou jednoduše vyrobené sáňky. Vytáhnout je třeba až ke „Třom bukom“ a pak se po turistické cestě spustit dolů – to byla opravdu krásná zimní zábava.
Vyhledávanou zimní radovánkou pro dospívající mládež byly sanice. To několik chlapců a děvčat poprosilo některého sedláka, který měl pár koní a sáně na svážení dřeva, nebo kočárové sáně, aby s nimi v neděli „po požehnání“ vyjel na sanici.
Obec Dolní Bečva byla počátkem 20. století proslulá provozováním zimních sportů a nejvíce přispěla k rozvoji lyžování na rožnovské straně Radhoště. Nejen mládež a sportovně založení občané, ale i lesní dělníci, hajní a myslivci zjistili, že lyže mohou být významně prospěšné jak ve sportu, tak v práci.
Již v roce 1923 napsal řídící učitel Ferdinand Wimmer za školu na Dolní Bečvě na ministerstvo zdravotnictví žádost o přiměřenou subvenci na zakoupení školních lyží, ve které se mimo jiné píše: „Věc tato může míti pro zdejší kraj značný význam a mnohý školák na lyžích může zbloudilému turistovi v zasněžených horách pomoc poskytnouti.“
Z roku 1924 je záznam ve školní kronice, vedené v té době řídícím učitelem Ferdinandem Wimmerem: „S radostí a potěšením zaznamenává pisatel ujímání se sportu na Dolní Bečvě, jmenovitě u školní mládeže. Polohou svou obec naše pod samým Radhoštěm ležící je takořka k zimnímu sportu vázaná. Vždyť v zimě blízké Pustevny a celý Radhošť jsou rejdištěm statných a bujarých lyžařů.“
Ve školní kronice učitel Ferdinand Wimmer pak zaznamenal: „Povolilo Ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy výnosem ze dne 17. června 1926 čís. 13044 škole zdejší subvenci na zakoupení školních lyží ve výši 1500 Kč. Za obnos ten objednala správa školy u firmy Jadrníčkovy ve Fryštáku u Holešova 23 páry lyží žákovských s krkonošským vázáním a 2 páry lyží pro učitele s vázáním Bilgerit. Nutno zaznačiti, že žactvo se lyžování s největší radostí, jak v hodinách vyučovacích tak i mimoškolně chopilo a za letošní zimy značné pokroky ve sportu tom učinilo. Lyže dodány 4. 12. 1926.“
Ferdinand Wimmer – učitel z Dolní Bečvy.
Lyže byly zhotovovány po celou zimu horlivě jak starými, tak mladými podomácku.
„Je s obdivem, jak se žáci sami ve sportu tom vycvičili a jak mistrně na nedokonalých lyžích z prudkých svahů sjíždějí. Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich do školy. Lyže vyráběny podomácku a žáci brzy i na nedokonalých lyžích mistrně z prudkých svahu sjížděli.
Ku konci zimy téměř všechno žactvo jezdilo na svých lyžích, ba podhoráci jezdili na nich do školy,“ zaznamenal Ferdinand Wimmer.
Jezdilo se na Holé, na Blinkovém kopci. Dolní škola měla lyžování na svahu za Polanskými. V Horním Rozpitém, nad Lúčany, také u Kuběnů. Naproti revíru si lyžaři stavěli sněhové můstky a zkoušeli skoky na lyžích.
Ani dolnobečvanské ženy se nedávaly zahanbit a s chutí závodily jak ve sjezdu, tak i v běhu.
Kdo měl peníze a byl je ochoten obětovat na lyžařskou výstroj, mohl si lyže, široko daleko známé „plošky“, zakoupit třeba u místního truhláře Františka Kulišťáka, který měl ve svém domě č.p. 197 truhlářskou dílnu, nebo u pana Pařenice.
Ski areál Soláň. Sjezdovka na Radhošti.
V poválečných letech se Dolní Bečva proslavila i tím, že se zde šily nejlepší lyžařské boty v republice. Jejich výrobcem byl švec Antonín Vachůn. Od špičkového závodníka získal nejnovější typ lyžařských bot. Boty rozešil a udělal svůj vlastní, často ještě vylepšený vzor, pak svým poctivým ševcovským umem z kvalitní kůže vyrobil na míru boty, které si závodníci nemohli vynachválit. V letech 1951 a 1952 celé reprezentační mužstvo tehdejší ČSR jezdilo v botách, vyrobených ševcem Vachůnem z Dolní Bečvy.
Bohatá historie zimních sportů v Beskydech má pokračování i v současnosti.
Text a foto © Richard Sobotka