Bohumír Jaroněk (23. 4. 1866 – 18. 1. 1933 vždy Zlín), malíř a grafik, zakladatel českého barevného dřevorytu, stál se svými sourozenci Aloisem a Julií u zrodu Valašského muzea v přírodě. Lásku k umění a k národopisu dostali do vínku již při svém narození a vybudováním národopisného muzea, tehdy jediného ve střední Evropě dosáhli významné umělecké mety.
Bohumír Jaroněk se vyučil řezbářem. Po absolvování Státní odborné školy na zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí působil jako modelér a kompozitér majolikové výroby v Kopřivnici a sedm let v Budapešti u dvorního fotografa – tam byl spoluzakladatelem České besedy. Cestoval po Egyptě, Palestině, Sýrii, Malé Asii, Turecku, Řecku, Itálii, Francii, Holandsku a Německu. Od roku 1900 žil ve Valašském Meziříčí a od roku 1909 v Rožnově, kde spolu s bratrem Aloisem založil umělecké dílny, stal se vůdčí osobností Muzejního spolku a založil Valašské muzeum v přírodě.
Spisovatel Oldřich Šuleř ve své knize Paměť domova uvádí: „Třebaže byl Bohumír Jaroněk jeden z nejlepších žáků na řezbářském oddělení a dostal podle slov pana ředitele vysvědčení, ´jaké ještě žádný žák nedostal´, doporučení k získání stipendia na vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu mu uděleno nebylo, prý pro nedostatek talentu. Pravý důvod ovšem byl jiný: neměl německou národnost.
Bohumír Jaroněk: Vize Valašského muzea v přírodě.
Bez stipendia se ovšem Bohumír Jaroněk na malířská studia nedostal, na to doma peníze nebyly. Našel si zaměstnání v Kopřivnici v závodě Ignáce Šustaly, ale dlouho tam nepobyl a vydal se do světa.
A tak se posléze vrátil do Valašského Meziříčí, kde s bratrem Aloisem založil keramickou dílnu, kterou později přenesli do Rožnov.
V Rožnově Bohumír dozrál, začal se zajímat o kulturní poměry na Valašsku. Zajímalo ho sběratelství lidových textilií, výšivek a jiných památek lidové kultury, především však snil o „sběratelství chalup“.
Roku 1925 bylo Valašské muzeum v přírodě skutečně otevřeno, byť jeho exponáty byly ještě nepočetné. Při této příležitosti byly uspořádány národopisné slavnosti prvního Valašského roku. Na velkolepé slavnosti na třicet tisíc účastníků manifestovalo svůj příklon k lidovým tradicím.
„Nechceme budovati mrtvé skladiště budov a předmětů, chceme budovati pomocí praktického národopisu živé muzeum, v němž zděděné tradice valašské minulosti a svéráz plemene a bydliště lidu jsou udržovány při životě výkony práce, zvyky, tanci zpěvy a obřadnostmi lidu,“ zaznamenal Bohumír Jaroněk vzniklému Valašskému muzeu v přírodě do vínku.
Alois Jaroněk (16. 6. 1870 Zlín – 31. 10. 1944 Rožnov pod Radhoštěm) po absolvování Odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí pracoval jako kompozitér v keramických řezbářských dílnách. Absolvoval studijní cesty po Dánsku, Švédsku, Norsku a Itálii. V roce 1909 se usadil v Rožnově pod Radhoštěm, kde založil vlastní keramickou a gobelínovou dílnu, kterou v roce 1923 rozšířil a umístil ve svém domě, v secesní vile na Čechově ulici. Tvořil zejména dekorativní nástěnné talíře, porcelánové vázy a soubory a návrhy na gobelíny.
Julie Jaroňková (9. 2. 1864 Zlín – 12. 7. 1945 Rožnov pod Radhoštěm), žena ve stínu slavných bratrů.
Z nerozlučné trojice sourozenců Bohumíra a Aloise Jaroňkových se Julie narodila jako prvá, ale zemřela 12. 7. 1945 ve věku 81 let jako poslední. Julie údajně vedla společnou domácnost obou bratrů a podle jejich návrhů tkala gobelíny a tomuto umění učila i další ženy. Z její dílny vycházely umělecky cenné a žádané doplňky interiérů.
Sourozenci Alois, Julie a (vpravo) Bohumír Jaroňkovi. 
„I v pokročilém věku to byla krásná dáma,“ vzpomínala paní Libuše Porubská, jejíž tatínek pracoval u Jaroňků jako malíř porcelánu. „Bohumíra jsem už neznala, zemřel, když mi byly teprve tři roky. Alois Jaroněk a jeho sestra Julie se velmi přátelili s mými rodiči a mne měli jako za vnučku.“
Oba bratři procestovali na své umělecké dráze kus světa, Bohumír jižní oblasti, Alois naopak sever. Po návratu se roku 1900 všichni tři usadili ve Valašském Meziříčí a začali se věnovat vlastní tvorbě. Podmínky však nebyly uspokojivé. A byla to Julie, která rozhodla, že Rožnov, tehdy známé lázeňské město, bude pro jejich tvorbu a odbyt uměleckých předmětů, i pro pobyt, místem mnohem příhodnějším.
Roku 1909 se sourozenecká trojice v Rožnově skutečně usadila. Brzy se v dřevěném městečku stali významnými osobnostmi a více jak tři desítky let ovlivňovali kulturní a společenský život a podíleli se na šíření věhlasu města jako kulturního centra, sídla uměleckých dílen, především založením prvního muzea v přírodě ve střední Evropě.
Julie nepochybně měla na oba bratry velký vliv. Po celý život jim byla spolehlivým rádcem i oporou. Nebýt osudového rozhodnutí Julie, aby se nerozlučné sourozenecké trio usadilo právě v Rožnově pod Radhoštěm, s velkou pravděpodobností by Valašské muzeum neexistovalo.
Julie se nikdy neprovdala. Neoženil se ani Bohumír a ani Alois.
I když zásluha o vznik Valašského muzea v přírodě je převážně připisována Bohumírovi, uznávané vůdčí osobnosti sourozenecké trojice, ve skutečnosti se o to zasloužili také Alois a Julie.
Urny sourozenců Jaroňkových byly původně uloženy v Jaroňkově galerii. Dne 4. 7. 1971 byly přeneseny na Valašský Slavín, kde všichni tři sní svůj věčný sen.
Bohumír Jaroněk: Pohled na Rožnov pod Radhoštěm.
Foto: Archiv VMP.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka