Ladislav Blahuta: Ruce
Ruce člověka a stáří – tíseň odvěká.
Když mlád jsem a poznávám svět
nevnímám hned, co bych měl znát nazpaměť.
To až léta přinesou, mnohé si z života také odnesou.
Pružnost těla je ta tam
a přesto náš pohled míří k výšinám.
Však obraz ten je zamlžen – pohledem na tuto zem.
Svraštělé ruce potají se k bližnímu svému spínají.
Odmítnutí se nečeká a touha je v nás odvěká.
Však jaké zklamání, když člověk po svém volání
odmítnut je a hrubosti to až zavání.
Však kolotoč tohoto světa, dnes jsem to já a zítra mého druha to čeká.
Život, ten zvláštní jev,
neptá se, kam chceme spět.
Prostě se žije na doraz, padne člověk a zvedne se zas?
Život to odvěký, však přátelé, nejsme tu navěky.
Z toho závazek vyplývá, ať člověk k člověku láskou oplývá.
Po létu přichází podzim života, znaven prací čeká tě lakota.
Tváře povadlé, vrásky ve tváří – člověče, kdo pohled tvůj prozáří?
Teplo domova, ať se nám v životě, vždycky uchová.
Tvář lidská, tvař vrásčitá, někdy ji společnost také odmítá.
Osud člověka a práce odvěká, pohled jinačí
mnoho Ti naznačí a duše Tvá ať promluví a za vrásky člověka se vždy přimluví.
To touha má, ke které jsem dospěl létama.
Ladislav Blahuta
