S nástupem 20. století hrozil zánik i posledním dřevěným stavbám na rožnovském náměstí. K těm nemnohým, kteří si uvědomili, že nový čas nenávratně mění svéráz Valašska byl malíř a grafik Bohumír Jaroněk, který se roku 1909 nastěhoval do Rožnova pod Radhoštěm.
Tehdy se zrodila myšlenka založit z dochovaných staveb Valašské muzeum v přírodě. Bohumíru Jaroňkovi bylo od samého počátku zřejmé, že bez podpory stejně smýšlejících není naděje takový náročný, komplikovaný a zároveň nejistý počin realizovat. Bohumír Jaroněk soustředil kolem sebe podobně smýšlející a založil Muzejní spolek.
Vize Bohumíra Jaroňka budoucího Valašského muzea v přírodě v rožnovském městském parku. Archiv VMP).
Stanovy Muzejního spolku byly schváleny c. k. místodržitelstvím v Brně 17. května 1911. Ustavující valná hromada Spolku se konala 29. 6. 1911 v hotelu Elzer za účasti 22 osob. Členem Spolku se mohl stát každý, kdo jednorázově přispěl 50 korunami, nebo platil roční příspěvek 5 (později 6) korun. Spolek byl řízen osmičlenným výborem. Prvým předsedou byl zvolen Bohumír Jaroněk.
Muzejní spolek od svého vzniku získával sbírkové předměty, většinou formou darů. První světová válka činnost spolku omezila, po jejím skončení pak ustala docela. K oživení došlo až na valné hromadě 16. 11. 1919.
Bohumír Jaroněk měl od samého začátku jasnou představu o umístění radnice v městském parku. Také o rozmístění dalších objektů na způsob dřevěného městečka, ale teprve roku 1925 se Spolku podařilo radnici rozebrat a přemístit do parku. Téhož roku byla přestěhována také Billova chalupa a Paprskářova zvonička z Dolní Bečvy.
Scenérie nově založeného Valašského muzea v přírodě byla připravena pro konání velkolepého a úspěšného I. Valašského roku.
Prvý exponát vznikajícího Valašského muzea – původní Rožnovská radnice. 
Zisk z národopisných slavností byl nižší, než se předpokládalo a ve spolkové pokladně z celkového výdělku více než 200 tisíc korun zůstalo pouhých třicet tisíc. Bohumír Jaroněk byl nad tímto hospodařením tak rozhořčen, že roku 1926 na funkci předsedy spolku rezignoval.
V čele spolku pak stáli Josef Kramoliš (1926-1945), Miloš Kulišťák (1945), Josef Seget (1945-1948) a Věra Otevřelová (1948-1951).
Spolek měl roku 1925 oficiální název „Okresní muzejní spolek“, od roku 1927 pak definitivní „Valašský muzejní a národopisný spolek“.
Činnost Spolku neustala ani za druhé světové války, kdy byl vystavěn dřevěný kostel (vysvěcen v srpnu 1945). Soumrak nastal až po vydání zákona č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích, v důsledku čehož spolek roku 1952 zanikl.
K obnovení spolku došlo až po dalších 45 letech. Valašský muzejní a národopisný spolek, jako občanské sdružení, byl za účasti 70 přítomných znovu ustaven v lednu 1997 v Dřevěném městečku v hospodě Na posledním groši.
„Zakládající členové Valašského muzejního a národopisného spolku, kteří se sešli na ustavující schůzi dne 30. ledna 1997, podávají Valašskému muzeu v přírodě pomocnou ruku a vyjadřují naději, že bude s vděčností přijata, aby po letech naši potomci opět nemuseli litovat promarněné důvěry,“ praví se v úvodním prohlášení spolku.
Obnovený Valašský muzejní a národopisný spolek takto v úzké spolupráci s Valašským muzeem v přírodě úspěšně vykročil také do 3. tisíciletí.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka