Od roku 1960 do roku 2025 řídilo činnost Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm pět ředitelů.
PhDr. Arnošt Kubeša (26. 1. 1905 Vidče – 15. 12. 1993 Valašské Meziříčí), působil jako správce Valašského muzea (1956-1960) a v roce 1960 byl jmenován prvním ředitelem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Tuto funkci zastával až do důchodu v roce 1965.
Arnošt Kubeša byl uznávaný etnograf, sběratel lidových písní, vynikající pedagog, skvělý vypravěč, zpěvák a organizátor.
Mnozí si ještě pamatují jeho rázovitou postavu. Vyšňořený ve valašském kroji neodmyslitelně patřil ke každému folklórnímu pořadu a právě tak neodbytně k Valašsku.
Jeho životní dráhu možná předurčilo, že se narodil 26. ledna 1905 v učitelské rodině ve staré škole ve Vidči. Národopis ho naplno uchvátil po maturitě v roce 1923. Po absolvování Masarykovy univerzity v Brně se jako profesor zeměpisu a dějepisu sice věnoval učitelskému řemeslu, se kterým prošel na tucet škol, všude zakládal valašské krúžky, přednášel o valašské historii a hrál divadlo. Také však s přítelem Janem Nepomukem Poláškem sbíral lidové písně, na pět tisíc jich bylo. Z nich pak Arnošt Kubeša sestavil osm zpěvníků, které postupně vydával od roku 1939 do roku 1993.
V roce 1953 dovršil odborná studia doktorátem filozofie na UK v Praze a nastoupil jako národopisec do Krajského muzea v Gottwaldově (dnes Zlín). V letech 1956-1960 působil v jeho rožnovské pobočce Valašském muzeu v přírodě nejprve jako správce, v letech 1960-1964 jako první ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Zemřel 15. prosince 1993 ve Valašském Meziříčí. Rok nato 23. října 1994 byla urna s jeho ostatky uložena vedle ostatků přítele Jana Nepomuka Poláška na Valašský Slavín ve Valašském muzeu v přírodě. Pomník podle návrhu PhDr. Jiřího Langra realizoval J. Hruška.
Ing. Jan Rudolf Bečák (20. 4. 1915 – 1. 1. 1987 vždy Velký Týnec). V roce 1960 byl jmenován do funkce ředitele Valašského muzea v přírodě v letech 1965–1972.
Rudolf Jan Bečák pocházel z rolnického prostředí ve Velkém Týnci Hané. Po gymnáziu absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Specializované studium doplňoval návštěvou přednášek z etnografie a sociologie.
Při kolektivizaci zemědělství neměl pro svůj původ mnoho příležitostí využít svou kvalifikaci, vystřídal v té době řadu zaměstnání, působil mimo jiné také jako tajemník olomoucké pobočky ČFVU, ale práce na dokumentaci lidové kultury mu byla bližší.
Už od studentských let se věnoval dokumentaci a prezentaci lidové kultury Hané. V roce 1932 zorganizoval kurs obnovy hanáckých krojů v rodné obci ve spolupráci s Vlasteneckým spolkem muzejním v Olomouci, o rok později připravil výstavu národopisných památek a obnovených krojů. Od svých osmnácti let spolupracoval s prostějovským a olomouckým muzeem na organizování krajových národopisných slavností.
Ve spolupráci s řadou odborníků připravil a vydal v roce 1941 monografii Haná odkaz země a lidu, svazek I. – Lidové umění, ten však zůstal jediným vydaným svazkem a dodnes je to jediné dílo jak rozsahem, tak kvalitou věnované této problematice. Završením jeho etnografické práce na Hané byla příprava a realizace výstavy Lidové umění na Hané s více jak 2000 exponáty, která se konala v Kroměříži v roce 1949. Z důvodů politických nemohl v této práci pokračovat.
V roce 1964 byl přijat jako etnograf do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které v té době prožívalo období hluboké stagnace. O rok později se stal jeho ředitelem a v této funkci působil až do konce roku 1972.
Po příchodu do Rožnova se ujal reorganizace Valašského muzea v přírodě a započal s přípravou nové koncepce muzea, které mělo dokumentovat celou oblast výskytu roubeného domu karpatského typu na Moravě a ve Slezsku. Zcela změnil původní představy o poslání muzea v přírodě a v jeho programu akcentoval dokumentaci a prezentaci vzájemné sounáležitosti přírody, člověka a kultury. S arch. Milanem Podzemným zpracoval a obhájil koncepci nového areálu „Valašská dědina“, která dala muzeu i po jeho odchodu záruku vysokého standardu specializovaného pracoviště, uznávaného v celé Evropě. Zasloužil se o obohacení muzejní sbírky o vynikající soubory lidového umění, keramiky, krojů a zemědělského nářadí v celkovém počtu téměř 19 000 předmětů. V areálu Dřevěné městečko založil Valašský Slavín připomínající osobnosti, které se zasloužily o rozkvět Valašska.
Po návratu na rodnou Hanou působil jako etnograf v Krajském vlastivědném muzeu v Olomouci (1972-1976), kde připravil řadu výstav.
Pro etnografickou veřejnost objevil mj. unikátního lidového řezbáře Josefa Heju. V roce 1975 byla podle jeho libreta realizována expozice Klenotnice lidové kultury Hané v budově muzea v Litovli. Zasloužil se o sloučení národopisných sbírek z Olomouce, Litovle a Uničova, čímž vznikla počtem i kvalitou nejvýznamnější sbírka věnovaná lidové kultuře Hané. Lidové kultuře Hané se věnoval až do konce života.
PhDr. Jaroslav Štika, CSc. (1. 4. 1931 – 28. 9. 2010, vždy Rožnov pod Radhoštěm). Doma i v zahraničí uznávaný významný etnograf, který plných 27 let působil jako ředitel Valašského muzea (1972-1999), autor řady odborných publikací a nositel mnoha ocenění. Odborně i svým zájmem a životem se zaměřil na studium tradičního salašnictví v oblasti Karpat, má významný podíl na koncepci a výstavbě tří areálů Valašského muzea v přírodě a spojením památek hmotné kultury s ukázkami tradičních pracovních dovedností a umělecké aktivity prosadil a uskutečnil myšlenku živého muzea.
Hrst magických čísel – aneb posezení s PhDr. Jaroslavem Štikou, CSc.
V září roku 2025 uplyne 15 let od úmrtí etnografa, historika, vědeckého pracovníka, ředitele Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, někdejšího viceprezidenta svazu evropských muzeí v přírodě, PhDr. Jaroslava Štiky, CSc.
Při životním výročí 77 let v roce 2008 jsme mimo jiné hovořili o významu magických čísel v jeho životě.
Přikládáte číslům nějaký význam?
„I když na symboliku čísel mnoho nevěřím, přece mám svoje číslo, a to je 14. Takže ty dvě sedmičky, když se sečtou, dají právě čtrnáct, právě tak jako když se sečtou numera roku mého narození 1931 – to je také čtrnáctka, číslo popisné domu 194, kde jsem se narodil a stále žij, dávají také čtrnáctku. Takže i když na symboliku čísel příliš nevěřím, ta čtrnáctka mne osudově provází už od narození.“
Jak váš život ovlivnilo datum narození, právě 1. dubna?
„Všechno začalo určitým nedorozuměním. Můj tatínek Jaroslav pracoval jako technický úředník ve Valašském Meziříčí a domů dojížděl jen na sobotu a neděli. Když mu tehdy v jedenatřicátém ve středu 1. dubna kolegové předali zprávu, že jsem se narodil, tak to bral za apríl. Teprve když mu jeho nadřízený pan rada řekl, máš volno, Jaroslávku, můžeš jet, něco tě doma čeká, tak uvěřil. Byl jsem jeho první dítě, takže z toho měl radost.“
Převážily spíš chvíle radostnější za těch sedmasedmdesát let života?
„Jednoznačně. Můj otec byl meliorační mistr a přicházeli k nám členové Melioračního družstva, velice zajímaví lidé, vyprávěli, to byl pro mne jeden zdroj tradice. Druhým takovým zdrojem bylo, že k tomuto domu přináleželo kominictví a lidé ze širokého okolí, z Bečev, dokonce i z Velkých Karlovic a ze Stříteže přicházeli platit z komínů. Byli to lidé velice rázovití, poseděli, povyprávěli, to jsem vždycky doslova lapal.
A měl jsem radostné mládí. Moje maminka byla jen prostá žena, ale měla takové heslo, že pokud jde o děti, je jim třeba připravit pěkné dětství. I když to vypadá obyčejně, je tím řečeno, že je to nad vzdělání a nad všechno. To je ten základ. A nejde jen o vzpomínky, ale o radostný přístup k životu. Otec velmi respektoval národní tradici a jakkoliv jsme nebyli majetní, už coby malý kluk jsem dostával jako dárky Alšův Špalíček, Mánesův Odkaz národu a podobné knihy, které vytvářely můj trvalý vztah k folklóru.“
Jaké úkoly ještě před vámi jsou?
„Chtěl bych napsat to podstatné, co jsem dělal, totiž salašnictví v Karpatech. Ta knížka Valaši, co mi teď vyšla, je vlastně jen na okraj toho tématu. To je jedna velká věc. Potom mám velikou chuť napsat Valašský rok, že to byl především běh zemědělských prací a pastevectví, ovšemže k tomu také zvykosloví, včetně církevního roku. A mám takovou představu nejít na to příliš vědecky, ale vybrat zajímavé věci, včetně literárních záznamů, co jak kdo vzpomíná třeba na Vánoce, včetně kresebných záběrů, třeba práce na poli, jak je to dochované i ve fotografiích, včetně textů lidových písní a také výtvarně zdobené.
A myslím si, že také Rožnovu jsem něco dlužen a že bych měl k městu něco napsat.
Dalším tématem a láskou v oblasti folklóru jsou pověsti a pohádky, konkrétně radhošťské a rožnovské. Chtěl bych jim dát formu multimediální, dostat vše na scénu s využitím filmu, dramatizace, mluveného slova, osvětlení a zvukových efektů. Vždy při tom myslím na Janíkovu stodolu, kde bych tuto valašskou baladu rád realizoval.“
Po celou dobu vyprávěni si hověla na pohovce kočka Mica, černá jak noc, s očima žlutýma a modrýma. Tvářila se velice moudře, jako by všemu rozuměla – a možná tomu skutečně bylo tak.
Rumunský řád Rytíře pro PhDr. Jaroslava Štiku, CSc.
Dne 30. listopadu 2009 převzal PhDr. Jaroslav Štika, CSc., etnograf a dlouholetý ředitel Valašského muzea v přírodě, bývalý viceprezident Svazu evropských muzeí v přírodě a člen české komise UNESCO v sídle rumunského velvyslanectví v Nerudově ulici v Praze z rukou rumunské velvyslankyně, za rozvoj spolupráce mezi oběma národy, diplom „Ordinul Meritul Cultural Cavaler“, udělený prezidentem rumunské republiky panem Fraian Băsescu. Jeho součástí je rytířský kříž se stužkou.
Stalo se tak po vydání publikace dr. Jaroslava Štiky „Valaši a Valašsko“, která také v Rumunsku velmi zaujala. Vyznamenání a řád Rytíře byly uděleny při příležitosti devadesáti let existence samostatného Rumunska a 20. výročí svržení diktatury N. Cauceşca. „Bylo to pro mne překvapení,“ řekl dr. Jaroslav Štika. „Přiznám se, že příjemné překvapení.“
Vyznamenaných z celé České republiky bylo deset, mezi jinými také biskup pravoslavné církve Kryštof pro oblast bývalého Československa, bývalý hejtman jihomoravského kraje Juránek, z partnerských měst Kroměříž, ale také Rumuni, kteří působí v České republice.
Slavnost na rumunském velvyslanectví završilo vystoupení rumunského dětského souboru s prastarými rumunskými koledami. Velmi dobře bylo přijato vystoupení Evy Porubové, která částečně i v rumunštině zazpívala rumunskou a v Rumunsku velmi populární baladu o třech bratřích. Vše uzavřely brilantní rumunské melodie rožnovských muzikantů Mgr. Petra Zetka (cimbál) a Drahomíry Klimkové (housle).
Knížka „Valaši a Valašsko“, která tuto vynikající vzájemnost mezi Rožnovem – Českou republikou a Rumunskem navodila, vyjde v reedici ještě letos v předvánočním čase.
Ing. Vítězslav Koukal, ředitel Valašského muzea v přírodě od 3. 5. 1999 do 31. 12. 2012.
Ing. Jidřich Ondruš, ředitel Valašského muzea od září 2012 až dosud.
Text a foto © Richard Sobotka