Právě vydaná knížka „Příliš vysoké cééé…“ je vlastně malá čítanka vzdálené minulosti, pofiderní přítomnosti i neznámé budoucnosti.
Nenatrefí se každému, aby mu ještě dřív, než se probudí, pískalo v uchu vysoké Cééé… Možná právě já mám to štěstí díky tomu, že jsem v útlém dětství šest let chodil do houslí. Lhal bych, že ten dlouhý čas, během kterého jiní vystudují vysokou školu, že na mně nezanechal žádnou stopu. Téměř spolehlivě rozpoznám jednotlivé hudební nástroje, ale šalmaj a brumle mi dělají trochu potíže. Také buben. Jsem totiž uvyklý spíš na kapesní hudební nástroje, jako je hřeben, policejní píšťalka, kapesní harmonika. Ovšem bubnovat na kapesní buben jsem ještě žádného muzikusa hrát ani v televizi, neviděl. Ale díky letitému hudebnímu vzdělání většinou v hudebním partu rozpoznám i noty od mušinců. Také vím, že sólo v G mol na špatně naladěný buben může rozladit ušní bubínek. To už je lepší poslouchat vrzavý skřivánčí trylek – takže: zpívej, skřivánku, jen zpívej…
Netuším, jestli se ty dávno zašlé časy ještě kdy vrátí. V současnosti už toho moc o dění kolem roku 1967 nevíme, ale musel to být zajisté rok rozdýchaně zajímavý, když se v denním i jiném tisku objevovaly stručné výpisky občanského dění, které by za jiných okolností neměly šanci spatřit denní světlo. Stálo zato je trpělivě vystříhávat z nejrůznějších tiskovin a lepit na papíry formátu A4, chaoticky je takto shromažďovat.
Záznamy na různobarevných, vystříhaných a do sešitu většinou cikcak nalepených proužcích na dnes už stářím zažloutlém papíře jsou svědectvím o době a času, vlastně o nás všech, hlavně o tom, že srandovní časy stále existují a pořád je čím se potěšit a čemu se zasmát.
O tom je tato knížka „Příliš vysoké cééé…“
Foto a reprofoto © Richard Sobotka