Kdo by neměl rád památku na časy, kdy dřevo bylo tím základním, co člověk ke své existenci potřeboval. Lidská obydlí i chlévy pro ustájení dobytka, stodoly pro uskladnění zemědělských plodin a také všelijakého potřebného nářadí. Pořád trochu pobořené plotky kolem zahrádky, jídelní potřeby, lžíce a kvedlačky, kolébku, lůžko i truhlici pro poslední ulehnutí.
Málem celý svět byl v dřívějších časech dřevěný. A Rožnov pod Radhoštěm se dokonce honosil titulem „Dřevěné městečko“.
Však některé dřevěné měšťanské domy přetrvaly na náměstí až do druhé poloviny století dvacátého, které se honosilo přídomkem „moderní“, kdy celý svět ovládla v nejrůznějších modifikacích elektřina a uchvátila nás za posledních sto let do té míry, že otočit někde ve stratosféře tím nejhlavnějším vypínačem, definitivně by nastal onen vybájený konec světa.
Titulek „Muzeum, které mám rád“, vyslovil při jednom posezení ředitel Valašského muzea v přírodě doktor Jaroslav Štika. A měl důvod k takovému tvrzení, vždyť od studentských let byl do morku kosti zaujatý nejen národopisem, ale i místem, kde národopis po staletí vznikal, opracovával lidi v krajině usedlé, vytvářel jejich myšlení a konání, jejich chvíle radosti i chvíle smutku.
Rád jsem ve volných chvílích Valašské muzeum navštěvoval. Tehdy po roce 1950 ještě nebylo zřejmé, co s ním dál a jak dál. Tři původní měšťanské domy, zvonička z Dolní Bečvy, kříž, fojtství z Velkých Karlovic, hospoda, dřevěný kostelíček. Vše volně přístupné, bez plotu, bez vstupní branky. Návštěvníka mezi staletými dřevěnicemi rázem objal duch minulých časů. Kolikrát jsem měl dojem, že vidle zapomenuté u vrat stodůlky jsem tam opřel předchozího dne já.
Před Vaškovou hospodou seděli muzikanti, ochotni chopit se nástrojů jen v případě, že o desku stolu cinkla nějaká mince, nebo tiše dosedla papírová moneta, jak to umí jen suchý list stromu o podzimku. V takovém případě zašel jeden z nich do šenku pro ostřejší pijatyku a jen co se tekutinou ze skleniček s úzkým hrdlem osvěžili, palička hned poskakovala po cimbálu, šmytec hladil struny houslí, klarinet pištěl po svém. Hned bylo veseleji.
Celý park si v té době podržel stříbření na hraně času už mizejícího a času pozvolna nově nastupujícího.
U jezírka rostla borovice, kolem dokola lavečka. Tam jsem rád sedával. Na hladině jezírka labutě, které se dostaly do básniček o starém Rožnově. Divoké kachny z prudkého letu lehce přistály na hladině. Za lázeňských časů, když se v městském parku konaly letní slavnosti, pak na pódiu, umístěném vedle vodotrysku na hladině jezírka, tam se vlnily v bílém řásnění nejhezčí dívky tehdejšího Dřevěného městečka.
Ten čas už dávno pominul. I mou borovici pokáceli. I muzikanti od Vaškovy hospody se vytratili, Dřevěné městečko oplotili. Valašské muzeum se nadechlo, malounko se rozrostlo, pak víc a dnes bych potřeboval celý den, projít všechny tři rozměrné areály.
Také postát na Valašském Slavíně u hrobů těch, kteří svou vizi o muzeu krásném a účelném dokázali realizovat.
Někdy jako bych znovu seděl s doktorem Jaroslavem Štikou v pracovně jeho domu, černý kocour mu vrněl na klíně, zelenýma očima pomžurkával do vzdálených časů, o kterých jsme neměli ani tušení.
„Je to Muzeum, které mám rád,“ řekl tehdy ředitel Valašského muzea doktor Jaroslav Štika.
Není sám.
Rok co rok přicházejí statisíce hostů, poklonit se myšlence kumštýřům sourozencům Jaroňkovým, kteří si před sto lety oblíbili staré dřevěné měšťanské domy natolik, že jejich původní statut objektů na bourání změnili na muzejní exponáty.
Text a foto © Richard Sobotka