Václav Jaroň – učitel a malíř se narodil 4. 2. 1920 v Zašové, zemřel 20. 3. 2005 ve Valašském Meziříčí (od jeho narození uplynulo 105 let a od jeho smrti uplynulo 20 let).
Od dětství byl život Václava Jaroně pevně srostlý s Valašskem. Povoláním byl učitel, působil doma i v zahraničí. „Můj život ubíhal jako podle Seifertových veršů,“ řekl ještě za svého života: „Poznal jsem kraje plné ledu, zpívat však o nich nedovedu. Zato po každém návratu z ciziny jsem při pohledu na bílý obláček nad Černou horou pocítil takovou přemíru citu, až srdce přestávalo tlouci.“ Jeho zálibou se stalo malování. Ve svých obrázcích zaznamenával mizející Valašsko, jak ho důvěrně znal ze svého dětství a mládí. K němu se neustále vracel ve své výtvarné tvorbě. Své zálibě – malování se však mohl plně věnovat teprve po ukončení učitelské dráhy a odchodu do důchodu.
„Specializoval jsem se výlučně na porcelán a keramiku. Našel jsem si svůj styl a zůstal mu věrný. Jsou to stolní soupravy malovaného porcelánu. Převažují vypalované obrázky se zimními i letními motivy, chalupy, lidé v přírodě, pasinky, jak jsem je znal z časů, které už zanikly.“
Babky a dědci z jeho obrázků dýchají romantikou zašlých časů. Pastorální motivy. Třeba jak bača Blinka chodíval s ovečkami na pastvu, kabát přes ramena, hůlku v ruce, ovce za ním…. „Podnes vidím ten krásný biblický motiv,“ vyprávěl Václav Jaroň.
Ovečky se často objevují v kresbách Václava Jaroně, ostatně kdysi neodmyslitelně patřily k Valašsku.
Ten dávný čas přikrčených chalup a provoněných pasinku zůstává v obrázcích Václava Jaroně napořád.
Josef Kalus – z chudobného tkalce „Valašský slavík“. Dne 6. února 2025 uplynulo 170 let od narození básníka Josefa Kaluse (6. 2. 1855 Frenštát p. R. – 11. 12. 1934 tamtéž).
Syn tkalce, sám tkadlec, se vlastní pílí vypracoval na uznávaného básníka. Byl nazýván „Valašským slavíkem“ a navštěvovala ho řada významných umělců. V jeho rodném domě je v současnosti pamětní síň a ve staré škole v Čeladné, kde učil, muzeum.
Josef Kalus musel ve dvanácti letech ukončit školu a zůstat doma u tkalcovského řemesla.
„Nejdříve jsem soukal jen cívky, pak někdy točil snovadly a chvílemi zasedl za stav tkalcovský a tkal,“ vzpomínal za svého života.
Jednotvárnou práci u tkalcovského stavu si zpestřoval četbou…
„Byl jsem horlivý čtenář, hladový a nenasytný,“ uvádí ve vzpomínkách. „Upevnil jsem před sebe na napínadla knihu a tkal a četl vesele: ruce tkaly, ale duch bloudil v jiných kouzelných říších.“
Snění za tkalcovským stavem postupně nahrazoval psaním veršů.
V roce 1877 tehdy dvaadvacetiletému uveřejnil tři jeho básně pražský literární časopis Lumír. Později i další časopisy a almanachy.
Chtěl se stát učitelem. Jako pětadvacetiletý zvládl za jediný rok učivo měšťanské školy. Pak až do věku třiceti let absolvoval společně s mnohem mladšími spolužáky učitelský ústav v Příboře.
V Příboře vydal v prvém ročníku školy vlastním nákladem sbírku Písně, v maturitním roce pak cyklus poezie Z Valašska.
Po dokončení studia učil čtyři roky (1885-1889) ve Staré Bělé, pak až do roku 1925 jako řídící učitel v Čeladné.
Po skončení učitelování se vrátil do rodného Frenštátu pod Radhoštěm, kde krátce před svou osmdesátkou 11. prosince 1934 zemřel. Urna s ostatky básníka – „Valašského slavíka“ je uložena na frenštátském hřbitově.
I když v závěru 19. století byla průvodními znaky většiny tkalců chudoba a beznaděj, přece se Josefu Kalusovi pílí, vytrvalostí a cílevědomostí podařilo překročit osudový práh předurčení obtížného životního údělu a splnit si životní sen – stát se učitelem a také básníkem.
Zdeněk Burian, malíř, nar. 11. 2. 1905 Kopřivnice, zemř. 1. 7. 1981 Praha. Proslavil se především spoluprací s paleontology a archeology při rekonstrukci dávné minulosti. Velkou část jeho díla tvoří knižní ilustrace. Ve Štramberku je od roku 1992 Muzeum Zdeňka Buriana, dokumentující průřez jeho tvorbou. V roce 2025 uplynulo od narození malíře Zdeňka Buriana 120 let.
Narodil se v rodině stavitele Eduarda Buriana (1872-1955) a Hermíny Burianové, roz. Barabášové (1883-1966). V rodném městě absolvoval chlapeckou školu obecnou i měšťanskou, roku 1919 obdržel propouštěcí vysvědčení.
Už tehdy maloval nejraději akvarely podle cestopisů a starých rytin. Výjimečný talent prozrazují národopisné či přírodovědné studie tužkou, akvarely a kvaše. Rád ve Štramberku navštěvoval věhlasnou jeskyni Šipka, kde byly objeveny pozůstatky neandertálské komunity.
Po ukončení měšťanské školy úspěšně vykonal přijímací zkoušky na AVU v Praze, kde byl díky svému talentu přijat hned do 2. ročníku. Opustit školu jej přiměly neutěšené sociální poměry. Živil se pak rozmanitě – pomáhal na stavbě studentské kolonie na Letné, na nádraží nosil kufry, maloval za bídné honoráře pro nejrůznější lidi.
Zdeněk Burian sice akademický titul nezískal, avšak svým grandiózním dílem jednoznačně prokázal, že jej ke své tvorbě ani nepotřeboval.
Josef Heřman Agapit Gallaš – nar. 4. 4. 1756 Hranice – zemř. 15. 2. 1840 Hranice (před 185 lety).
Městský hřbitov v Hranicích na Moravě lze s malou nadsázkou uvést jako galerií místní historie. Jednou z významných osobností, které právě zde našly místo posledního odpočinku, je Josef Heřman Agapit Gallaš – a jak je pod působivou bustou na pomníku uvedeno: lékař, lidumil, buditel a spisovatel.
Narodil se v nízkém domečku v Hranicích na Moravě. Po skončení gymnaziálních studií se věnoval bohosloví. Načež se stal vojenským ranhojičem. Roku 1789 byl povýšen na vrchního lékaře v Jaroslavi v Haliči. Tam oslepl na obě oči, operací však opět zraku nabyl. Poté se odebral na předčasný odpočinek do svého rodiště, kde se věnoval umění. Kromě lyrické poezie se také zabýval malířstvím. Soukromě vyučoval mládež kreslení a malbě. Byl znamenitým folkloristou a v rukopisech zanechal mnoho materiálu, kde zaznamenával staré obyčeje lidu moravského. Roku 1813 vydal „Muzu moravskou“. Za tuto záslužnou činnost se však za svého života díku nedočkal.
Byl jedním z prvních obrozeneckých básníků na Moravě a autorem prvních česky psaných dějin umění na Moravě. Psal básně i prózu, sbíral lidové písně, pověsti a zvyky. V jím vydané „Muze moravské“ vyšly jeho básně. V jeho díle „Mytické povídky“ (vydané roku 1820) pak vyprávění o bozích a bohyních moravských a je zde i první zmínka o kultu Radgosta na Radhošti.
Spis „Valaši v kraji přerovském, praví arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně,“ doplnil 12 kresbami Valachů.
Byl vlastencem a neváhal to dát ve své poezii najevo: Miluj, miluj láskou vroucí, Moravane, vlasti řeč!
Možná by časem literární dílo J. H. A. Gallaše upadlo v zapomnění, nebýt frenštátského vlastence V. J. Obšivače, který osmdesát let po spisovatelově smrti vydal jeho dílo týkající se Beskyd, Radhoště a Valachů vlastním nákladem dne 14. 11. 1927 u příležitosti opětovného vysvěcení kaple sv. Cyrila a Metoda na posvátném Radhošti, jako mimořádné vydání „Radhošť a Pustevně“ v edici Lidová knihovna zábavy a poučení, svazek 5, který redigoval Karel Hynek Ježek, ředitel školy v Hlučíně.
Jednotlivé kapitoly pojednávají o salaších, o věcech v kolibě se nacházejících, o práci, jenž se na salaši koná, neschází zmínka o Radhošti, ani o modle boha Radgošta, ani zmínka o Mořském oku nedaleko Pusteven a také o podzemních ďůrách.
Je obdivuhodné, že už v prvé polovině 19. století J. H. A. Gallaš s takovým nadšením obdivoval Beskydy, zejména posvátný Radhošť, jehož záhady zůstávají tajemstvím i v současné moderní době.
František Dobeš, nar. 17. 2. 1895 – zemř. 15. 3. 1975, byl prokuristou pily J. Křižan ve Valašském Meziříčí. Vydal kroniku rodu Dobšů ze Stříteže nad Bečvou. Této obci také věnoval pětidílnou práci Kniha o Stříteži. Zasloužil se o vydání knihy F. Dostála: Valašské Meziříčí v pamětech třicetileté války. A s J. Janovským zpracoval historii Reichových skláren v Krásně.
František Dobeš se narodil v únoru před 130 lety a zemřel v březnu před 50 lety.
Jaroslava Hýžová, malířka. 21. 2. 1915 Prostřední Bečva – 4. 3. 1992 Valašské Meziříčí. Studovala učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a působila jako učitelka. Navštěvovala malířskou školu Mánes v Praze. Žila a malovala ve Valašském Meziříčí. Poeticky zobrazovala krajinu a lidi rodného Valašska. Nejčastějším námětem jejich obrazů byla krajina, jejíž poezii dokázala mistrně zachytit. Její ostatky jsou uloženy na Valašském Slavíně. Její díla jsou zastoupena v řadě galerií.
Jaroslava Hýžová se narodila před 110 lety.
Pravoslav Dorda, keramik, nar. 26. 2. 1945 Ostrava. Vyučil se aranžérem. Vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti, kde pak nějaký čas učil. Od roku 1975 se věnoval výhradně vlastní tvorbě. Tvořil keramiku, převážně užitkovou, především mísy pro bonsaje, které se vyznačují originalitou v detailech, strukturách povrchu i barevnosti. Stal se uznávaným mistrem, jeho nádoby jsou zastoupeny ve sbírkách bonsajistů po celém světě a velmi ceněny. Orientoval se také na výpal v živém ohni.
Od roku 2015 se věnuje malbě, která mu dodává pocit svobody, možnost experimentovat v barevnosti i námětově. Technika pastelů mu umožňuje naplnit v plné míře jeho barevnou vizi.
V lednu 2022 se konala v Zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí obsáhlá výstava obrazů Pravoslava Dordy. Na výstavě byly zastoupeny jeho obrazy z let 1962 – 2021.
Pravoslav Dorda se narodil před 80 lety, žije a pracuje v Horním Rozpitém na Dolní Bečvě.