Únor je podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Jako nejkratší z měsíců má 28 dní, v přestupném roce 29 dní. Třikrát v historii měl únor i 30 dní. Český název měsíce odvozují jazykovědci od noření se ledových ker do vody (únor = nořiti se).
Únor – indiánský měsíc hladu.
Lidé narození od 20. února do 20. března ve znamení ryb jsou prý pyšní, avšak přátelští a ctižádostiví.
Únorové pranostiky.
O Hromnicích milejší ovčákovi vlk nežli slunce.
Svatá Agata bývá na sníh bohatá.
Když ti komár v únoru za uchem pošimrá, poběhneš v březnu ke kamnům s ušima.
Severní větry ke konci února věští úrodný rok.
Když únor vodu spustí, v led mu ji březen zhustí.
Jak dlouho skřivánek o Hromnicích zpívá, tak dlouho se po nich neozývá.
Časté mlhy v únoru, mnoho dešťů v roce.
Co si únor zazelená, březen si to uhájí.
Na svatého Matěje, pije skřivan z koleje.
Konec masopusta, každá kapsa pustá.
O svaté Juliáně připrav vůz a schovej sáně.
Na Hromnice zima s létem se potkala.
Zeptá se únor – máš-li boty.
Svatý Matěj mosty boří, když jich není tak je staví.
Únor bílý pole sílí.
Měsíční kámen pro únor je Ametyst, symbolizuje upřímnost. Ametysty jsou formou průhledného křemene s fialovou barvou. Těží se v Rusku a Jižní Americe.
Podvečer v únoru.
V únoru je obtížné rozpoznat, kdy končí pozdní odpoledne a kdy začíná předčasný večer. Soumrak se držel po celý den. Teplota spíš na nule, vysoká vlhkost, do toho vítr. To už je mnohem líp při mínus deseti, a pokud mezírkou přiskřípnutých mraků prosvitne slunce, jakoby zasněženou louku posypal jiskřením.
Zima toho roku nestála za mnoho.
Plouhal jsem se zasněženou polní cestou, stěží deset centimetrů sněhu, ne víc, fena bavorského barváře Bony mne bez zjevného nadšení následovala. Nepříjemný nárazový vítr nutil zvednout límec a stáhnout čepici až přes uši.
Bony chvílemi zkoumala pach starého hrabošího tunýlku u trsu sešlé trávy. Jindy by kroužila kolem a kontrolovala prostor, tentokrát jí nestál ani za ohlédnutí seschlý list buku z nedalekého lesa, který protivný vítr proháněl po sněhu.
Lány polí halila mlžka, takže nebylo ani pěkné podívání na krajinu. Prostě smutný den v zimní podvečer.
Přece nebyla krajina úplně pustá. Po svahu směrem k roklince zarostlé divokým houštím a stromy paběrkovaly v otevřených polích srny. Hlad je vyhnal z teplého závětří nedalekého remízku a jen co posbírají několik stébel staré trávy, vrátí se do roklinky, kryté křovisky, smrky a listnáči, budou se tam cítit jako v jizbě staré chalupy u rozehřátých kachlových kamen.
Tlupa sedmi pěkných a v mírné zimě dobře krmených srnčích kusů neunikla pozornosti Bony. Pes znehybněl, pozorně sledoval pohyb na zasněžené ploše. Pach srnčí zvěře cítit nemohl, vítr šel od nás, takže srnčí zvěř o nás věděla, ale nijak nedivočila, vzdálenost na bezpečný útěk byla dostatečná. Chvílemi se tlupa zastavila, několik z nich natáčelo hlavu našim směrem, nakonec přece jen zvolna mizela v závětří houštiny v roklince.
Tato část podhůří byla dobře zazvěřená. Lány selských polností se táhly v širokých pásech od vsi až k lesu. Však ne nadarmo se tady od nepaměti říkalo Panščica. Bohatý výskyt srnčí zvěře tam bylo možné pozorovat nejen v zimě na otevřených pláních, ale i v létě, kdy bylo možné zahlédnout srnečka s nádherně vytvarovaným parožím, jak vyhlíží z lánu dozrávajícího obilí, nebo i srnu, která se chlubila třeba i dvěma srnčaty.
Jenže léto bylo uprostřed zimního dne daleko.
Na opačné straně, nedaleko divoce rostoucího křoviska jsem u paty elektrického sloupu zaznamenal na sněhové plotně sotva patrný pohyb. Možná si tam vítr hrál se suchým listem. Přitiskl jsem k očím obzorku a spatřil kosa jak bezmocně tluče jedním křídlem o sníh, druhé bezvládně vláčí za sebou. Možná v letu zavadil perutí o větévku křoviska, nebo o drát elektrického vedení a teď ochromený se snaží skrýt.
„Pojď,“ pobídl jsem Bony. Ale kdo ví, jestli by se nám podařilo zraněného ptáka zachránit. Až pak jsem spatřil káni rousnou sedět na betonové patě elektrického sloupu. „Počkej!“ Bony znehybněla.
Šlo o to, kdo bude rychlejší. Jenže vůbec nebylo jisté, jestli se nám podaří zraněného ptáka vyléčit a zachránit. Kdežto jisté bylo v té chvíli, že káně rousná bude muset ulovit jinou kořist, aby se nasytila, aby dokázala přežít další den a pak také zbytek zimy, než o příštím jaru nastane čas hojnosti.
Byli jsme od elektrického sloupu pořád ještě dost daleko, když se káně rousná neslyšně snesla na doširoka rozpažených křídlech. Ani nemusela dosednout do zasněženého oraniště. Za letu uchopila do pařátů zraněného kosa a máchnutím širokými křídly odlétla do nedalekého švestkového sadu.
Spěchali jsme a cestou v nepřívětivém podvečeru netrpělivě vyhlíželi vyhřátou dřevěnou hájenku.
Radhošť při pohledu z Rožnova pod Radhoštěm dne 1. února 2025 ve 14.00 hodin odpoledne.
Text a foto © Richard Sobotka