To je pokaždé nářků, jak nás nemá počasí rádo, ať prší, sněží, fouká nebo je zase příliš teplo. Ale žádný se nezeptá, jak máme počasí rádi my sami. V konečném vyúčtování to nakonec vyjde fifty – fifty.
Pozornému neunikne, že přece se něco děje.
V ještě nedávné minulosti jsme se nevměšovali do éterického vlnění, kdežto v současnosti je problém najít volnou rádiovou frekvenci a vezmeme-li v úvahu, že naše rádiové signály o radostech a strastech života na planetě Zemi zachytí až na planetě Mars, a kdo ví kde všude, pak v tom nebeském prostoru přehoustlém našimi signály možná i sluneční vítr raději nabere jiný směr.
Planety naší sluneční soustavy v porovnání s okrajem našeho Slunce. Planeta Země je třetí shora. 
A špatně se nám dýchá. Něco na tom určitě je. V devatenáctém století byl Londýn průmyslovými exhaláty tak začmouněný, že i za slunečného dne a v pravé poledne panovalo pošmourno, že málem bylo potřeba rozsvítit pouliční světla.
Londýn už je dnes projasněný. Přesto i přes neustálé volání po snížení emisí, filtrování výfukových plynů automobilů, motocyklů i všelijakých málobsahových prdítek, daří se ovzduší zlepšit málo, nebo vůbec.
A všimli jste si, že parní lokomotivu dnes už na železničních kolejích nezahlédnete? Jen s výjimkou jízd u příležitosti oslavy kde čeho.
Přesto nám něco uniklo. Možná ty tisíce dopravních a jiných letadel, kterým jistotně schází nálepka o poslední emisní kontrole. Letadla nějak unikají naší pozornosti. Možná proto, že nám jejich motory nefuní pod okny a výfukové plyny nám neberou dech, kdykoliv jdeme po ulici. Že těmi svými pšoukanci otravují nebesa, to nikoho nebolí, i když ty jejich zplodiny tak jako tak skončí v našich plících, kam jinam by v kosmické megastavbě z našeho uzavřeného prostoru mohly odletět?
A něco podivného se děje i s raketami země – země, země – vzduch, vzduch – vzduch, země – vesmír a vesmír – Země… Dokonce už i také atmosféru jiných vesmírných objektů kapánek přiotravují pšoukance pozemských raket.
Severní hvězdná obloha a vpravo část jižní hvězdné oblohy v ČR neviditelné.
Těch nářků, že jednou se hlásí doba ledová a jindy zase že se svět přeškobrtl i s tím svým počasím na horkou stranu, těch nářků je až až. Něco na tom být může. Třeba se malounko vychýlila zemská osa. Ale jaký by k tomu mohla mít důvod? Což posunuté zemské těžiště? Uvádí se, že za první světové války zahynulo na deset milionů lidí, za druhé světové války dvacet miliónů vojáků a pětatřicet milionů civilistů. To je v relativně krátkém časovém období pouhých pětatřiceti let o 65 milionů lidí méně na kontinentu, osídleným třemi miliardami lidí.
A v současnosti druhá anomálie. S počtem kolem 7 miliard obyvatel na planetě Zemi většina z nich usiluje, nebo se k tomu chystá, nastěhovat se do Evropy. Za takové situace má zemská osa jistě co dělat, aby se nevychýlila ještě o kapku víc.
Zejména na léto se každý nějak připravuje. Doporučuje se nezapomenout sluneční brýle s odpovídajícím UV filtrem. A pro každý případ, či pro „strýčka příhodu“, jak říkávaly naše babičky, přibalit do zavazadlového prostoru i nějaké teplejší prádélko, případně kožíšek, teplé boty a kromě dostatečné zásoby paliva do motoru, i nějakou tu lahvinku s tekutinou na zahřátí také vložit do ruksáčku.
Teprve čas ukáže, koho ty hrátky přestanou dřív bavit, jestli počasí – nebo jeho konzumenty.
Náš svět – fyzická mapa – Velký atlas světa z roku 1988.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka