Už jen vzpomínka na Vladimíra Bartoška.
Našim společným pracovním domovem byla Tesla Rožnov. Tam jsme se po desetiletí potkávali. Ale potkávali i nepotkávali. Vladimír na černobílé obrazovce a já, i když jsem dráhu Tesláka začínal také na obrazovkách, těch prvních kulatých černobílých, pokračoval jsem na polovodičích.
Takže to vzájemné malířské setkání se konalo až někdy v závěrečných desetiletích 20. století, kdy Vladimír působil v kolektivu rožnovských neprofesionálních malířů a spolu s nimi i vystavoval.
Už prvým pohlednutím na obrazy Vladimíra Bartoška je zřejmé, že má svůj osobitý rukopis. I když jeho obrazy zobrazují konkrétní prostor, vždy v nich je patrný i další rozměr. Mají jeho obrazy nejen hloubku, ale i svůj příběh, jehož vyústění je ponecháno na fantazii pozorovatele.
Malíři mají osobité vidění světa. Zatím co my chápeme svět jako trojrozměrný, oni v něm vidí i další rozměr a umí takto vyobrazit svět na malířské plátno.
Musí člověka – malíře provázet cosi zvláštního už dávno před tím, než jej matka poprvé uloží do kolébky.
Jakási osudovost okamžiku.
Čtyřlístek pro štěstí.
Ostatně nalézt čtyřlístek na letní louce plné květů je považováno za štěstí. Čtyřlístky mají svůj půvab, ale bývá jich jako šafránu. I čtyřlístky jsou součástí našeho světa, dodávají mu svou výjimečností na půvabu.
Je to se čtyřlístky jako s malíři.
Pokosíš louku, nad jejíž rozmanitou pestrostí malíř žasne, vneseš do jeho duše smutek. Ten obraz už nebude nikdy namalován.
Někdo dostane čtyřlístek do vínku, jiný o něj za celý svůj život nezavadí.
Nalézt čtyřlístek je jako namalovat obraz, ale není to jen záležitost štěstí či náhody. Důležité je nepromarnit příhodný okamžik. Pracovat, dívat se, pozorovat, vzdělávat se. Nepromarnit talent. Nepromarnit čas.
Vladimír Bartošek se narodil 31. 3. 1945 v Hranicích na Moravě. I když se od roku 1970 stal jeho domovským přístavem Rožnov pod Radhoštěm, rodnému městu zůstal věrný. Často tam dojížděl a často tam také vystavoval svou malířskou tvorbu.
Podivuhodnost propletence životních cestiček jej po základní škole nejprve přivedla do Přerova, kde se vyučil automechanikem. V letech 1964–1968 absolvoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně. Po maturitě následovala základní vojenská služba – letiště Hradec Králové.
Skutečný život začal až v srpnu 1970 po návratu z vojenské služby. V té době nebylo možné zvolit si svobodně vlastní cestu pro další život, vše bylo plánováno, vše předem dáno. Takže jakousi vyšší administrativní mocí bylo Vladimírovi předurčeno nastoupit v Tesle Rožnov do výroby černobílých obrazovek. Nejprve do dělnické profese, jak bylo tehdy praktikováno, aby budoucí technik poznal výrobu od základu, teprve po roce zařazen do profese technické.
Posléze z výroby černobílých obrazovek přešel Vladimír do výroby obrazovek barevných. Tam setrval až do ukončení jejich výroby v roce 2006.
Motivy z města Hranice na Moravě.
„Malování jsem se věnoval od dětství,“ vyznával se malíř Vladimír Bartošek. „Nejprve to byly omalovánky, ty byly doma stále. Maminka mne v této výtvarné tvorbě podporovala, nikdy neopomenula při cestě z města přinést nové obrázky.
Opravdové kreslení a malování začalo na základní škole. Kromě hodin výtvarné výchovy jsem o přestávkách překresloval na tabuli obrázky z učebnic: rostliny, brouky, různá schémata a podobně. Díky tomu jsem dostal na starost úpravu nástěnky a nebyla to zase ohledně malování až tak špatná průprava.
Malovat do přírody jsem se prvně odvážil až na druhém stupni základní školy. Vždy u mne převažovaly motivy krajiny, zátiší a květiny.
Figurální kresbě (ale jen karikaturní) jsem se začal věnovat na průmyslové škole, kde mi byla svěřena péče o výtvarnou podobu školního časopisu. Pokračování měl tento druh malířské tvorby na vojně. Kreslil jsem kamarádům na dopisy před jejich odesláním vždy nějaký motiv z vojenského prostředí, prostě takové oživení rodinné korespondence.
S kreslením jsem pokračoval v zaměstnání. Téměř žádná porada techniků se neobešla bez mé obrazové dokumentace, která spolupracovníky pobavila a potěšila. Aktuální kresby doprovázely také vzkazy v provozních denících při střídání směn v nepřetržitém provozu.
Rožnovský jarmark. Valašský betlém.
Skutečné malování nastalo krátce po příchodu do Rožnova, kdy jsem navázal kontakt s členy místní výtvarné skupiny. Na pravidelných setkáních se nás scházelo v té době kolem dvaceti. Rád vzpomínám například na pana Strakoše, Riegla, Kostku, Vašinu a další. Přicházeli mezi nás i renomovaní malíři, posoudit naši tvorbu, poradit. Společně jsme diskutovali nad svými výtvory, organizovali výstavy v Rožnově a okolí.
V malířské tvorbě jsou mým vzorem hlavně impresionisté. Z našich malířů je to například Antonín Slavíček.
Zpočátku jsem maloval obrázky temperou, pak olejovými barvami, ale postupem času jsem si oblíbil pastel a akvarel. Maluji hlavně krajiny, uličky a zajímavé budovy. Rád maluji také zátiší s květinami. Kamkoliv se vypravím, všude nosím blok, dělám si skicy, ty pak doma zpracovávám.
Mé obrázky jsou v mnoha místech naší republiky, ale také v cizině, například v Japonsku, Kanadě, Německu, Austrálii.“
Dalším kresebným čarováním malíře Vladimíra Bartoška bylo zdobení velikonočních vajíček. Nejedná se o žádnou z klasických technik, například vyškrabávaní černé barvy na bílý podklad, ale o skutečnou malbu miniaturního obrazu na skořápku vyfouknutého vejce.
Ozdobit velikonoční kraslice, jako to dokáže Vladimír Bartošek, na to musí mít tvůrce určité malířské zkušenosti, také dosti značnou představivost a trpělivost. Obojího měl Vladimír Bartošek v míře více než hojné, umění miniatury na skořápce vajíčka však vyžaduje něco navíc. Kromě ornamentálního zdobení to je také krajinka, nebo zátiší s tradiční chaloupkou.
„Původně jsem vycházel z jednoduchého zdobení batikou,“ vysvětlil Vladimír Bartošek. „Protože jsem chtěl využít svého talentu, začal jsem vytvářet určité motivy, které by bylo možné zvládnout batikovou technikou.“
Jde o poměrně složitý proces: nanést vosk, tužkou načrtnout obrysy domečků, vědět dopředu která ploška bude bílá a která barevná. Takovéto zdobení kraslic je nutné dělat po sériích, i tak na vymalování jedné kraslice připadne víc jak tři hodiny soustředěné práce.
„Nazdobit padesát kraslic, toho mám pokaždé plné oči a plné ruce,“ dodává Vladimír Bartošek.
Kde končila nazdobená vajíčka?
„Svátky jara pro mne znamenají mnoho práce už od samého začátku roku. Obětavě mi při tom pomáhá žena. Ve finále pak ještě musím stihnout uplést tatary, abych měl čím alespoň symbolicky vyšlehat ženu, obě dcery a dvě vnučky. A namalované kraslice? Ty o Velikonocích většinou rozdávám.“
Kraslice Vladimíra Bartoška.
Potkat dobrého malíře může být jako najít na letní louce čtyřlístek. Zručnost, dovednost, talent a umění. U karikatur navíc pohotovost.
Při společném posezení v městské knihovně a při diskusi o všem možném seděl Vladimír Bartošek poněkud stranou, nezaujatý problémy, které trápily ostatní účastníky literární seance. Jezdil hrotem tužky po bílém archu poznámkového bloku. Než ostatní probrali počasí, aktuální politickou situaci, poslední módu a prodiskutují právě odezněnou povídku, měl Vladimír Bartošek všechno zaznamenáno v podobě kresby, která naprosto přesně vystihuje aktuální situaci.
Obrazy Vladimíra Bartoška potěší duši i srdce. Jeho perokresby vtipně komentují svět, v němž žijeme, konečně i malíře samotného.
Byla vždy radost potkat se s malířem Vladimírem Bartoškem a pořád je potěšení shlédnout jeho obrazy a kresby.
Vladimír Bartošek: Valašsko.
Už jen ohlédnutí…
Stáli jsme o jarním večeru roku 2024 s Vladimírem před krásně renovovanou knihovnou. Šeřilo se. Udělali jsme několik společných kroků jedním, pak i druhým směrem, než jsme se rozešli.
Zpráva o Vladimírově odchodu 2. dubna 2024 překvapila.
Vladimír odešel ve věku 79 let. Poslední rozloučení se uskutečnilo v pátek 5. dubna 2024 v chrámu Páně Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm.
V záhlaví smutečního oznámení byl verš Františka Hrubína: „Kdo v srdcích žije, neumírá…“
Vladimír Bartošek byl především malíř, který měl cit pro krajinu. A také cit pro proplouvání domovské planety Země nekonečným Vesmírem.
Díky Vladimírovi jsem si mohl z okraje města Hranice na Moravě prohlédnout Moravskou bránu, také uvidět uměle vytvořenou proláklinu po dobývání vápence, viděl jsem na okraji města Hranice na Moravě i poutní místo U kostelíčka, kde mají místo posledního odpočinku Vladimírovi rodiče, kde má honosný náhrobek výrobce po celém světě věhlasných pump „Kunzovek“, kde v minulosti měl svou jeskyni zakladatel města Hranice poustevník Jurik.
V neděli 2. dubna 2025 uplyne právě rok, kdy nás malíř, kamarád a dobrý člověk Vladimír Bartošek opustil.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka