PhDr. Jaroslav Štika, CSc. byl doma i v zahraničí významný a uznávaný etnograf, který plných 27 let působil jako ředitel Valašského muzea (1972-1999), autor řady odborných publikací a nositel mnoha ocenění.
Odborně i svým zájmem a životem se zaměřil na studium tradičního salašnictví v oblasti Karpat. Měl významný podíl na koncepci a výstavbě tří areálů Valašského muzea v přírodě. Spojením památek hmotné kultury s ukázkami tradičních pracovních dovedností a umělecké aktivity prosadil a uskutečnil myšlenku živého muzea.
Záznam rozhovoru z roku 2005.
Začínal jste v roce 1955 jako správce Valašského muzea v přírodě, které v té době spadalo pod tehdejší Gottwaldov (dnes Zlín).
„Byl jsem jediným zaměstnancem, kancelář se stolem, židlí, stolní lampou a psacím strojem značky Underwood jsem měl v jedné místnůstce Borákova fojtství. Cítil jsem se tam nesmírně dobře. Teoretické znalosti historie kraje a etnografie, což mne od mládí velmi zajímalo, jsem měl příležitost doplnit v praxi, zorientovat se v provozu muzea a nahlédnout do jeho perspektivy. Ten rok považuji po všech stránkách za velmi užitečný a šťastný.“
Když jste o deset let později byl jmenován ředitelem Valašského muzea, co pro vás znamenalo převzít tuto funkci právě po ing. Bečákovi?
„Patřil k němu významný malíř, grafik a etnograf Karel Langer, utvořili nerozlučnou dvojici, která znamenala pro Valašsko velice mnoho. Především dali Valašskému muzeu určitý řád, v tom vynikal zvláště ing. Bečák, kdežto Karel Langer vnesl do existence muzea ideový náboj. Ing. Bečák mi tehdy řekl, že sedám do rozjetého rychlíku, moc jsem mu nevěřil, ale v roce 1999 při předání ředitelského křesla jsem s potěšením zjistil, že se ten rychlík ještě nezastavil.
Místo posledního odpočinku na Valašském Slavíně.
Když jsem v roce 1965 odcházel z Akademie věd, kde jsem do té doby pracoval, všichni kolegové se velice podivovali, že jdu z teplého místa někam na venkov do muzea. Tendence byly spíš opačné, jít z muzea do Akademie. Nikdy jsem toho nelitoval. Jedna věc je psát o životě lidí a druhá je rekonstruovat způsob jejich života. Byla to také příležitost rozšířit muzeum. Ovšem nejen výstavba chalup, ale především rekonstrukce života našich předků v nich, to mne nesmírně zaujalo. V té době to nebylo běžné pojetí muzea, vlastně jsem měl čest pokračovat v díle zakladatele prvního skanzenu na světě Haseliuse a sourozenců Jaroňkových.“
Jaké je to ohlédnutí za více jak padesáti lety koexistence etnografa, folkloristy, odborníka a navíc místního rodáka s Valašským muzeem?
„Bral jsem to jako svůj úděl, řekl bych spíš radostný. Byl jsem rád, že jsem se do Rožnova vrátil. A také jsem rád, že se Jaroňkův záměr o vytvoření živého muzea, navíc v krásné přírodě, podařilo uskutečnit. Nejvíce mne vždycky zaujaly soudy návštěvníků, a když jsem uslyšel: Nebylo to marné…, měl jsem vždycky dobrý pocit.“
Práce PhDr. Jaroslava Štiky CSc. byla v roce 2004 ohodnocena Cenou ministra kultury a Cenou Zlínského kraje.
PhDr. Jaroslav Štika, CSc. – Etnograf – roku 1955 správce Valašského muzea v přírodě – v letech 1972 – 1999 ředitel Valašského muzea v přírodě – nar. 1. 4. 1931 – zemř. 28. 9. 2010.
Text a foto © Richard Sobotka