Tož jak se zbojníky.
Kdo by nechtěl být zbojníkem? Kdo by nechtěl při usínání slyšet vyprávěnky o jejich chrabrých činech a chytrých kouscích, naslouchat popěvkům o vyšňořených šohajích v malovaných kabátcích, běžících lehkým krokem paloukem od lesa k lesu, obušek v jedné ruce, krátkou pušku těšínku přes rameno, široký kožený opasek kolem boků a za ním zastrčeny pistole. Klobouk s vysokým dýnkem na hlavě, za stuhou větvička jalovce od milé. Cinkavá mince tanči ve zbojnické knajpě na desce stolu. Pije celá hospoda a zpívá.
Těch Jánošíků co za staletí vyrostlo, Jurášů a Ondrášů, zbojníků horových i zbojníků hájových. Které dívčí oko by na nich s potěšením nespočinulo.
Jak melodicky ladí uchu teskné zbojnické písničky o lásce, stesku, smutnění i radosti, kolikrát až slza ukápne. A což věčně živé balady o tom jak zbojník bohatým bral a chudým rozdával.
Kdo by se nechtěl pobratřit se slavným zbojnickým kapitánem Pročpachem, Bačinským, Klinštochem, Targalíkem, Talikem, Jančaříkem, Adamčíkem, Gajdičkem, Pavlem Píšťalkou, Javorovským, Košárkem a také s Uhorčíkem. A s desítkami dalších nejmenovaných a už pozapomenutých, kteří za slunéčka klopotně dobývali chléb na kamenitém políčku, za večerů hleděli na oblohu plnou hvězd a za temných nocí vycházeli na zboj.
Ptáme se, co je ponoukalo vydat se zbojnickým chodníkem. Jistě chudoba. A panská nespravedlnost krutého zacházení vrchnosti s poddanými, revolta proti sociálním křivdám a nespravedlnosti, nikdy nekončící vidina bohatství a blahobytném životě. A také touha po široširém pocitu volnosti, ničím a nikým neomezeném. Užít si alespoň kousek nebe ještě za života, slibovaného až po smrti.
Každý příběh o zbojnících má i stinnou stránku. Strážci veřejného pořádku a zákona nemají pro tyto legendami opěvované zbojníky přívětivějšího pojmenování, než zločinci a kriminálníci, zkrátka bandité. Kriminalisté mají linii mezi spořádanými občany a kriminálníky zřetelně narýsovanou.
Všechny příběhy o opěvovaných zbojnících mají několik společných rysů – mládí, ne příliš dlouhé trvání příběhu a jeho téměř vždy stejně tragický konec. Ještě se nenarodil zbojník, aby ho kouzlo vědmy, darované krátce po narození, ochránilo proti každé ráně střelné či ťaté, aby mu na těle nezůstal alespoň malý kousíček místa, za který ho vědma držela při namáčení do kouzelného lektvaru při začarování věčné nesmrtelnosti, a které zůstalo na zbojníkově těle tím jediným smrtelným místem, které ho nakonec také přivedlo k bezživotí.
Ještě se nenarodil zbojník, který by nezemřel. A většinou umírali mladí, snad příliš mladí.
Veselý a mnohdy i plný rozkoše byl život zbojníků. Voňavý větříček poshazoval rosu na chodníku, kterým vykročili na zboj. Zatím co si zbojník vesele prozpěvoval rozmarnou písničku, stavěli páni mu na kopečku šibeničku
Ty časy vrchových a hájových zbojníků dávno pominuly. Zůstaly jen teskné písně, balady a vyprávěnky, které se dobře poslouchají za zimních večerů, kdy v krbu praská oheň a voňavý kouř ze sosnových polen stoupá až kamsi ke hvězdám, jiskřícím na temné noční obloze.
Tož tak se zbojníky.
Knížku Richard Sobotka: „Beskydští zbojníci, lapkové a loupežníci“ vydalo Vydavatelství Víkend, 2025.
Mýtská hora Radhošť byla dostaveníčkem zbojníků.