Zima si pořád ještě brousí zuby časně ranním mrazíkem, který se zapomněl v severně orientovaných zákoutích, kam jarní sluníčko zatím nedosáhlo ani tím nejdelším paprskem. Na loukách a zahradách ještě zůstávají šlojíře loňského sněhu, přece se už tu a tam dobývají zeleným kopím ze země průzkumníci zvědět, co je na široširém světě nového. Netrvá dlouho, jen co se trochu oteplí, pak zázrak v bílém jednotlivě, pak v chomáčích a někde i v celých houfech zasvítí něžnou bělí prvních sněženek
Odborníci jim přisoudili název Galanthus nivalis, ale lidé si je pojmenovali jako sněženky.
A není větší slávy, než když houf těch něžných, statečných a otužilých květin zaplaví kus zahrady. S malým zpožděním také zasvítí i vysoko v horách.
Sněženky rostou roztroušeně v listnatých lesích a luzích, zplanělé také na loukách a v parcích. Často jsou pěstovány pro ozdobu, ale je dobré vědět, že jsou chráněné.
Sněženky jsou bílou řízou, ve které jaro přichází. Až později si spodní lem hávu ozdobí modrými krokusy, žlutými petrklíči a také zelenou trávou.
To už do zahrad koutkem oka nahlíží zvědavé léto, kolik práce se zkrášlením světa mu zůstalo tentokrát. Má rozevlátou sukýnku a pěkný úsměv ve tváři. Však ať… Také už se nemůžeme dočkat.
Pokud jde o jaro, to sněženky mu otevírají klíčkem dvířka nejprve na škvírku, pak dokořán. A trochu při tom zpívají a vyzvánějí a také se chichotají… A jaro to samé.
No a co?
Jaro už je takové, trochu rozevláté a plné očekávání co bude následovat.
Sněženky jsou rok co rok první velkou nadějí, že i tentokrát svět otevře paže pro všechny dokořán.
Text a foto © Richard Sobotka