Někdy je nesnadné uvěřit, že se některé události stávají jaksi nemilosrdně a bezcitně a ve chvatu, jako by se vše událo teprve včera a ne už před rokem.
Listuji Vladimírovými kresbami a obrázky, jako bych v marné snaze chtěl vrátit dny, které už minuly.
Můžeš mít více domovů, hornaté Beskydy, kde se rodili vzpurní zbojníci, a současně Moravskou bránu, kterou plynula historie jako široká řeka, ale máš pouze jedno srdce.
O každém létu trylkuje skřivan nad obilným polem a náhle padá mezi zlátnoucí klasy, slibující hojnou úrodu. Je to pocit jako se laskat s právě obrácenou líchou, nebo s paletou plnou barev, hledět do slunce zavěšeného nízko nad obzorem, naslouchat tlukotu slavíků a trochu se zasnít…
Stáli jsme tenkrát s Vladimírem o jarním večeru roku 2024 před krásně renovovanou Městskou knihovnou. Šeřilo se. Udělali jsme několik společných kroků jedním, pak i druhým směrem, než jsme se přece nakonec rozešli.
Zpráva o Vladimírově odchodu 2. dubna 2024 překvapila.
Vladimír odešel ve věku 79 let. Poslední rozloučení se uskutečnilo v pátek 5. dubna 2024 v chrámu Páně Všech svatých v Rožnově pod Radhoštěm.
V záhlaví smutečního oznámení stál pravdivý verš Františka Hrubína: „Kdo v srdcích žije, neumírá…“
Malíř Vladimír Bartošek měl cit pro barvy, krajinu, oblohu, kvetoucí louku na rozhraní jara a léta.
Díky Vladimírovi jsem si mohl z okraje města Hranice prohlédnout Moravskou bránu, také uměle vytvořenou proláklinu po dobývání vápence. Navštívil jsem také na okraji města Hranice na Moravě poutní místo U kostelíčka, kde odpočívají Vladimírovi rodiče, kde má honosný náhrobek továrník a výrobce po celém světě věhlasných pump „Kunzovek“, kde v minulosti měl svou jeskyni zakladatel města Hranice poustevník Jurik…
Také panorama Beskyd s památným Radhoštěm na obzoru zanechalo v nás obou hlubokou stopu.
V úterý 2. dubna 2025 uplynul právě rok, kdy nás malíř, kamarád a dobrý člověk Vladimír Bartošek navždy opustil.
Text, foto a reprofoto © Richard Sobotka